až švestky pokvetou
hlavu mi popletou
pojedu do Portugalska
to je moje stará láska
kavalíři na talíři nosej dámám kaviár
zahrajou si biliár
k moři míří
penězi hýří

až rozkvetou švestky
pobleju vás všecky
pojedu do prdele
budu tam dvě neděle

/quido machulka, z hlavy mé děravé, nemám to nikde po ruce, pardon/

Here we go round the prickly pear
Prickly pear prickly pear
Here we go round the prickly pear
At five o’clock in the morning.

***
Za mlhou slov
A dávných činů
Život
Někdy rozdělí dokonaleji
Než smrt
Vykuřuji
Své srdce
Ten zavlhlý vnitřek
Který v orgasmu
Šedesátkrát za minutu
Otevře své rány
Rány z minulosti
Která není
Rány z ničeho
A bolest z ničeho
Tak prudkou

---

***
Zapomněla jsem
Že žiješ v jiném vesmíru
A v nejvyšší rychlosti
Narazila
Do skleněné stěny
Mám už praxi
Ve sbírání střepů
Ale raději
Měla bych tě zařadit
Mezi své mrtvé
Jenže ty
By ses mi stejně
Chodil zdát

---

A taky: Vim já
jak je to správně? (...)

(Ne.)

Atp.

Ještě jako úplně malou pičku ,cpali tě na belet!
pak ti bylo 12let dala ses na fet-
tak nastal bod zlomu utekla jsi z domu
s nějakým hnidem,dala ses na kurva dlouhou jízdu
žádná nemoc známá lidem,neminula tvojí pizdu
celej život se ti zhoup kdyžs poznala pravej dope
začalo to tím že po mrdání análním,dalasi cracku práska
brilantní způsob poznání, významu slova láska
stačilo pár měsíců bylaz nicvíc nežnic!
všechno v piči na háku dokuď mám přístup k heráku!
za Le frk de nosdro nastavuješ pouzdro
ze chřtánu do hltanu protejká ti teplý žloudí mliko,
za odměnu budiž ti,čtyřprocentní píko
mrkni na sebe teď bílá jako zeď
špína z pod nehtu vrazit ti ho mezi klína,vytáhnu ho od dehtu
tak vem ho mezi zuby pyžmo mýho peška nikdy nevyženeš z huby

Vlastní jestli uráží tak smazat. Peace

Postpubertus
Václav Ryčl

Na kříži visí netopýr.
To by tak hrálo,
abych se dnes neopil.
Tranzistor
a káva z dehtu.
Můj ksicht jak díra z leptu.
Vodím se za nos
jak vodívají voly
na porážku.
Že směním lásku — — —
Že směním lásku — — —
za vyrážku!
héj
héj
Na kříži visí netopýr.
To by tak hrálo,
abych se dnes neopil.

letní mysl

Oddám se snivě zahálce
strčím si prsty do válce
od psacího stroje
strčím prsty svoje

Zašiju si hubu drátem
budu klidně vlkodlakem
pak vyletím nad oblaky
bez ohledů na rozpaky
na povel se vrhnu k zemi
na všechno už připravený

Cválám lesem na praseti
a přemýšlím o děvčeti
které bylo moje
léto, léto, meeé

K večeru

na všechno seru
Pak si u Umprumu
koupím flašku rumu
Sedím u ní sám
cejtím se jak pán
Za malou chvíli
jsem už opilý
Pěkně koukám dolu
na trnože stolu
Nikdo o mně neví
že jsem marxist levý

/tož Bondy neasi/

Jako když oheň s ledem
perou se o poslední strom na zemi.

Jako když kos nemůže vzlétnout
a o život mu usiluje kočka.

Jako když dítě sleduje,
jak mu řeka bere loďku.

Jako když nádrž je už prázdná
a do cíle je stále hrozně daleko.

Tak moje duše tuší,
že stromu je jedno jak skončí,
že kos ví, že neuteče,
že loďku stáhne vír,
a cíl, to byla jen mlžná představa ráje.

Marceline Desbordes-Valmore

Dopis od ženy

Vím, psáti psaníčka se ženám nepřísluší;
přec píši Ti,
bys ve mne mohl číst tam v dálce, a v své duši
se ztišiti.

A nenakreslím nic, co v Tobě, u mne prosté,
hned nezkrásní;
co přijde od milé, přec pověděno posté,
jak nové zní.

Buď Ti to pro štěstí! Já dole počkám na ně,
ač temně vím,
že budu naslouchat, byť v dálce, milovaně,
jen krokům Tvým.

Ne, neodvracej se, vlaštovka přeletí-li,
až půjdeš sám,
to já, chtíc dotknout se Tvých rukou jenom chvíli,
se mihnu tam.

Odcházíš: s Tebou vše už na pochod se dává,
i květ i lesk,
i krásné léto jde; mně bouře pozůstává
a těžký stesk.

Když po rozchodu však jen pláč a víra živí,
tož raději
se rozdělme: já chci mít pláč, ty hlase tklivý,
měj naději.

Ne, milý, netrap se a k tomu mně snad kvůli,
vždyť k Tobě lnu,
a mohla bych přát žal své požehnané půli
jen ve zlém snu.

Jiří Orten
Triptych



Ty, země, smutek věcí znáš.
Nejdříve potkání se svatým cípem ráje,
nejdříve čistotu, nežli ji ohmatáš,
trochu se zachvívaje
zazpívám do tmy své a potom se ti dám.
Jde paní dětských her, má panáčka a ptá se
a ptá se: komu dát?
Slyš! Umí odpověď v své nevědomé kráse.
Dát, či jen ukázat?
Já ho dám, zpívá si, já ho dám jahodám,
ty budou voňavé, že zatočí se svět.
Nebude málo jich, bude jich přespočet!

Ty, země, smutek věcí znáš.

Ty, země, smutek lidí znáš.
Klíč, onen hudební, na dně tvých moří pluje,
propasti odmykáš,
propast se rozstupuje,
ne propast, prázdno její,
mír jsem v ní pohroužil
až po hrdlo, až tam, kde zabíjejí
toho, kdo málo žil.
A půjde vítr žít. Co sklidí? Víš, co sklidí?
Zlo lásky splněné.
Je kdosi, který řídí.
Pro živé? Pro ně ne.

Ty, země, smutek lidí znáš.

Ty, země, smutek zvířat znáš.
A to už umlkám.
Ozdoba pro palaš
vhroužený. Kam?
Poslední zima psů a koní přespočetných.
Poslední záchvěv slunce ve dnech letních.
Poslední věrnost. Prosba poslední.
Odumírání. Vidíš? Prohlédni!
Je příliš slovo tvému tichu,
nepřijímáš je soudíc zle.
Zrazován vkládám do triptychu
radosti v smrti uvízlé.

Ty, země, smutek zvířat znáš.

S lodí jež dováží čaj a kávu
pojedu jednou na dalekou Jávu

Za měsíc loď když vypluje z Janova
stane u zeleného ostrova

Pojedem spolu já a ty
vezmeš si jen kufřík a svoje rty

Pojedem okolo pyramid
loď počká až přejde Mojžíš a jeho lid

S vysokou holí zaprášenými opánky
jde první přes mořskou trávu a rozkvetlé sasanky

Hejno ryb na suchu zvedá svá křídla jako ptáci
letí za vodou a ve vlnách se ztrácí