PRÁVĚ TO

Ó mohlo by to být, ať už
jako nikomu se nepodobající trvání
zde nebo jinde nebo tam,
kde už nechápeme,
aniž bychom si to přiznali,
aniž by si to přiznala
bezprostřednost v nepředvídaném.
Jak sveřepě a ne bez nevinnosti
doufali jsme,
že nemůžeme už nic ztratit!

Ó mohlo by to být, ale je to
promlčeno...
Jenomže právě toto promlčené
bych chtěl slyšet od vás, má lásko!

(Vladimír Holan)

/na/ podzim
rilke
/zpaměti, tak kdyžtak sorry & už nevim čí je to překlad :-P/

zas babí léto vešlo v sad
kde vítr češe jeho vlasy
v té době Petřín obléká si
znovu svůj zlatohnědý šat

a že je mírný napohled
slunce paprsků berle zvedá
a zvolna za zády mu bledá
Valladolid svých mladých let

no, radši přihodím i originál

Im Herbst

Ein Riesenspinngewebe, zieht
Altweibersommer durch die Welt sich; –
und der Laurenziberg gefällt sich
im goldig-bräunlichen Habit.

Weil er so mild herübersieht,
sucht müd, gestützt auf Strahlenkrücken,
die Sonne hinter seinem Rücken
schon frühe ihr Valladolid.

Ó Pane, Pane, něco jsem zvoral,
jde na mě nemoc a blues
Je to tak Pane, něco jsem zvoral,
jde na mě nemocný blues

//ginsberg, kousek básně Nemocný blues, překlad františek vašek.. no, aby se neřeklo, že furt dávám úryvky, tak tady to máte celý:

Ó Pane, Pane, něco jsem zvoral,
jde na mě nemoc a blues
Je to tak Pane, něco jsem zvoral,
jde na mě nemocný blues
Už ani ty mi nepomůžeš,
mládí je v tahu, jsem z toho šús

Mám nemocný blues a o šoustání
si můžu nechat zdát
Mám nemocný blues a trápím se,
že už mi nechce stát
Brečím jak stará vorvaná děvka,
kterou nikdo nemá rád

Vydal jsem se za doktorem,
píchnul mi do žil jed
Vydal jsem se za doktorem,
do žil mi píchnul jed
S hlavou plnou svinstva
jsem ze špitálu vypad hned

Táta stárne, už mu zbejvá
stěží jeden rok
Táta stárne a zbejvá mu
tak akorát rok
Nohy jsou kaput, bez pomoci
neudělá ani krok

Vyjel jsem si do Santa Fé
tak trochu vorážet
V chatrčích tam Indiáni
maj s tyrkysem kšeft
V La Fondě mě to zas vzalo,
hlavu mám jako střep

Zas klátit ty svý fajn mládence
je pro mě karmou zlou
V patách mám hladový duchy,
před sebou radost jedinou
Na posteli ve špitále
hrát si s ním pod peřinou

Nejspíš jsem něco špatnýho
vykouřil & sněd
Lituju pane 100 tisíckrát,
bylo to naposled
Moc sem se chlubil a mý básně?
Ty ať čert vezme hned

Nemocný ležím ve špitále
na posteli a vzteky blednu
Doktore, dej sem morfium,
než tady dočista zhebnu
Z celýho světa je mi nanic,
hlava mi třeští, klesám ke dnu

Jednou se seberu a půjdu
kamkoliv povede cesta
Jo, zabalim to a vypadnu
z tohodle všivýho města
Vlezlo na mě nemocný blues
vyvádí a neví kdy přestat

AMOR FATI

To, že tě čekám, ačkoli jsi tak blízko,
je také zeď, o které dosud nevím,
na kolik prstů je tu od konce těl,
aby duše nemohly ven.

Uctívat věci neživé je jenom pro ty,
kteří mohou jen toužit, když chtěli;
a tak jsme vlastně oba sami, nečiníce,
protože se to už jednou stalo.

(Holan. Vladimír.)

And so it was I entered the broken world
To trace the visionary company of love, its voice
An instant in the wind (I know not whither hurled)
But not for long to hold each desperate choice.

/hart crane, kousek z the broken tower/

od moře vane vítr
od moře jež jsem nikdy neviděl
od moře vane studený vítr
a zase nikdo nepřišel
nevím ani kdo přijít má
ale někdo musí dřív než bude tma
už červánky hoří
na nebeském moři
a vítr leze do okna

/egon bondy, kousek zbytků eposu/

já a mike facháme v jámě
doprdele, to se máme
jednou tejdně prachy berem
na fachu pak dva dny serem

/vonnegut? nevim. stroje ovládají... mou mysl/

V rohu tmavé chodby,
v zašlém zrcadle
uviděl se takový,
jaký by se byl chtěl uvidět:
triumfující, hrdý, svobodný
a mladý jak Bůh.

/kousek Zábrany/

a třeba pochopím
vše, co kdo říká
a budu tančit polku
v potůčcích písmen
Hebrejců
a Peršanů
(neříkal Masnaví
že voda najde žíznivého?)

a třeba jednou uvěřím
všem svatým knihám
a přestanu se přít
jestli je slovo od boha
nebo od člověka

všechno by bylo jedno
a nic by nebylo marné

vždycky mě nakonec stejně najdete
po sluchu
na ztichlém dvorku za tančírnou

na nebi hoří bílá růže
a v mojí hlavě děsem vříská
kočičí bojovník

(Jakub Čermák)

Podzimní večer
Georg Trakl


Dědina; hnědá. Temnotného cosi
chodívá podél zdí, když listí tlí,
postavy: muž a žena, zemřelí
jdou v chladu jizeb ustlat jim, jsou bosí.

Chlapci si hrají. Těžké stíny kosí
vzduch nad močůvkou. Modrý, zavlhlý
je dvůr; děvečky někdy odhalí
oči, v nichž noční vyzvánění nosí.

Pro to, co samo, je tu hospoda;
sní se v ní trpělivě pod klenbovím,
pod hustým zlatým mračnem tabákovým.

To vlastní vždy se černé, blízké zdá.
Opilec dumá v stínu pod klenbovím
o dravcích odlétlých už letem snovým.

via facebookovská skupina "poezie pro každý den" :)