Jako veliká, špinavě planoucí skvrna
prodlévá zašlé slunce na zbytku mračen.
V poklidném večeru se nese zdáli nejasný hvizd.
Snad ze vzdáleného vlaku.

Ta chvíle mi nese nejasný stesk
a nejasnou, pokojnou touhu,
jež se objeví a mizí.

Někdy se také na říční hladině
vytvoří bubliny,
jež vzniknou a rozplynou se
a nemají jiný smysl,
než být bublinami,
jež vzniknou a rozplynou se.

(Fernando Pessoa.)

U mušle záchodové
mi říkal

Já mám lidi rád
já je mám rád
nechtějte mne nasrat

/jirous

Bývaly doby kdy o mně bylo možné říci básník
hýřil jsem v příkopech naléval pupence metafor hrál si se žížalami veršů
pod nočním nebem
kdy smyčky jsou připraveny na každém kroku
jde jen o to nezaváhat
a oběsit
prvního občana který půjde kolem
růžové perly
zasypán hovny
zpívám píseň o velké lásce
chtěl jsem říct válce
všechno co řve
veliká skleněná budova
tříští se pod dotekem tvého prstu
do propasti noci
do vod dětství
kam jsi unášena modrým proudem
až k malému vodopádu
kde se setkáme


/šebek

Růže a mrtví

Hmyz v kůži, hmyz ve vlasech, hmyz v krvi:

Chodba byla vysázena bílým, modrým
a černým mramorem,
na každé dlaždici
stál v pozoru mrtvý
a čekal, až vyrazí na slunci červeň:

Hmyz v kůži, hmyz ve vlasech, hmyz v krvi!

Keře růží (vyssát z ní červeň?) ohnuté,
ochutnávaly zem
čekajíce zeleň
chvojí, ty, které již
dočkaly se, vzdychaly přetěžkou slastí.

Hmyz v kůži, hmyz ve vlasech, hmyz v krvi!

Leč, kde má vzít slunce červeň, když v krvi hmyz
a v každém prameni,
v řece, na zdi, hrobě
mrtví stojí a slz
Noci se dovolává jen tupý vítr?

Hmyz v kůži, hmyz ve vlasech, hmyz v krvi!

/jiří kolář/

I když je škaredě
prší
a všechno je
pičou ke zdi
I tehdy je Bůh nekritizovatelný

/karel škrabal

Sám vožírám se pod Lipkama,
půl litr laskám polibkama.
A vidím,
skrz jeho prasklý sklo
tvář,
po který se mi zastesklo.
A která mi tu tolik schází.
A hospodskej šel pro obvazy.

Vím
je to proto
dávám do souvislostí věci
které navzájem smyslu dávat nemohou
snáší se noc
ve vzduchu hořký čaj
krev rozstříknutá po výkladní skříni
v ulici dávno ztraceného města
žena s bolestí v kříži
opírá se o drátěný plot
a smutné boty z plátna u dveří
tma
jako by už sama byla naplněním
a předvídavost upírána
dětem v ulici Boleslava Jablonského
notorik nám oslepl před očima
v projasněném předjaří
stál tam bez pomoci
proklínal svět který ho tu nechal
pláčem jakoby dětským
za horizontem času
říkáš
kolikrát se taková věc v životě stane?
v Galilei tou dobou
byl uzdraven slepý od narození
a já zatím chodím
ke kapucínům na Dolním náměstí
doma na chlebě ustláno
na vikslajvantovém ubruse
časů dávných
mám já tě už nikdy nevidět?
příběhy Brailovým písmem
v dunící samotě
v podivné společnosti nedělních opilců
v skanzenech mého života
říkáš
kolikrát se taková věc v životě stane?
touha po vyvažování
do hloubi morkových kostí
cizích
když proplétáš se poprázdninovým zábradlím
a bukové listí neklouže pod nohama
mám já tě už nikdy nevidět?
chraptivý běh nakloněnou rovinou
ze zastávky na zastávku
a vystřihovánky zoologické zahrady
pastelky na Brailovo písmo
léto žalosti
nevěrni
skoro zima už
v srdci proměnlivý tepot
věrnosti
léto žalosti
mala som ťa dosti
kam půjdeme
nikdo nečeká
mouchy na stole
už je nechytám
stále obtížněji nořit se do okamžitého smyslu
nikdo nás nenachytá na hruškách
proč dávno jsem nepropadl marnosti
když není o čem psát
o čem mluvit když tobě je devatenáct
a mně šestnáct
ještě ne celých
stále v pohybu
nikdy nezmeškat horizont
kameny hraniční
není kam
a není s kým
dlouhé hodiny proležet ve vaně
bez vody
s kuchyňskou solí
v očích
skutečnost vklíněna v podpaždí
a na konci světa jsou Zlabings Slavonice
tvé slabiny
a jediný verš
to není málo
na konci světa
finis terrae
jsou tvé slabiny
a nedohledno
jako bezdomovcova kabelka
vzdálenost pořád stejná
z opačné strany.

/j. e. frič

je to marná sláva - pouze když se napiju a koukám se z okna
cítím se být člověkem

/kousek bondyho, zbytek dohledatelný na netu jak tak koukám/

bludný nebe nade mnou
divokej neklid ve mně
volové, držte mě

/kousek topola jáchyma

už ses necítil
smrtelným
však víš
když madeleine
se nalokala čaje

/kousek básně vod klause rainera golla, v překladu ludvíka kundery/

KUNHUTA: z čehože? senilní jsem už tři sta třicet tři let a mám to z něčeho ještě horšího, pravděpodobně