PAN_SPRCHA: a pak stejný blbosti vytáhne znovu po nějaké době :D

PES: já dělám ve fosilní energetice:)

MARASAN: mi přijde že už projevuje všechny znaky náboženskýho zanícení.....všechny informace které nesedí do jeho pohledu na svět nevidí a nechce vidět

PAN_SPRCHA: PES neni tvoje sekretářka, přece.

PAN_SPRCHA: proč když vytáhnu nějaká čísla která popírají to co hlásá pes tak nikdy neodpovídá?

cywe, 9 ráno, 25 novejch, a ono to Psovi zase najelo...že toho vocasa furt rozkuřujete dokola?!

PES:

Ano, umím používat a číst AI. Ty ne?

Myslíš splašené národní vlády 27 států, které mají v EU rozhodující moc prakticky bez mandátu, žejo?

Tady je potřeba uvést na pravou míru několik zásadních faktických nepřesností, protože popisuješ legislativní proces EU způsobem, který neodpovídá realitě.

Jak skutečně vzniká legislativa EU:

Evropská komise má tzv. právo iniciativy – navrhuje legislativu. To je pravda. Ale tím její moc v podstatě končí, protože o přijetí rozhodují dva rovnocenní spoluzákonodárci: Evropský parlament a Rada EU (ta zastupuje právě těch 27 národních vlád). Oba musí s výsledkem souhlasit, jinak legislativa nevznikne.

Tvrzení „EP může jen říct ano nebo ne" je zásadně nepravdivé.V řádném legislativním postupu (ordinary legislative procedure, dříve spolurozhodování) má EP právo navrhovat pozměňovací návrhy, a to v prvním i druhém čtení. V praxi se naprostá většina legislativy dojednává v tzv. trialozích – neformálních vyjednáváních mezi Komisí, EP a Radou – kde se text často zásadně přepracuje. Výsledný předpis mnohdy vypadá velmi odlišně od původního návrhu Komise.

Klíčová role národních vlád je v textu zcela opomenuta, což je paradoxní, protože Rada EU je pravděpodobně nejmocnější instituce celého procesu. V Radě sedí ministři 27 členských států a bez jejich souhlasu neprojde nic. U citlivých oblastí (daně, zahraniční politika, sociální zabezpečení) se vyžaduje dokonce jednomyslnost. U běžné legislativy platí kvalifikovaná většina – tedy 55 % členských států reprezentujících 65 % populace EU. To znamená, že i relativně malá blokační menšina může návrh zastavit.

Pokud jde o konkrétní příklad emisních norem pro automobily (zákaz spalovacích motorů od 2035) – ten prošel jak hlasováním v EP, tak kvalifikovanou většinou v Radě, kde pro něj hlasovaly vlády zastupující většinu evropské populace. Německo si navíc následně vyjednalo výjimku pro e-fuely, což přímo vyvrací narativ, že „není cesty zpět". Italská a česká vláda aktivně lobbovaly za zmírnění a částečně uspěly.

Co se týče Soudního dvora EU – ten nevynucuje svévolné příkazy, nýbrž smlouvy, které členské státy dobrovolně ratifikovaly, typicky po referendu nebo parlamentním hlasování. Pokud stát nesouhlasí se směřováním, má legitimní mechanismy – od blokačních menšin v Radě přes vyjednávání výjimek až po krajní možnost vystoupení (čl. 50 SEU), jak ukázal Brexit.

Celkově tvůj text staví na představě, že 27 národních vlád je bezmocných obětí Komise a Parlamentu. Ve skutečnosti jsou národní vlády prostřednictvím Rady tím nejsilnějším hráčem u stolu, a pokud legislativa projde, znamená to, že s ní většina z nich souhlasila.

Slovo „příkaznictví" je záměrně pejorativní – evokuje svévoli, autoritářství, ideologické rozhodování bez racionálního základu. Ale když se podíváte na to, jak regulace skutečně vznikají, je to přesně naopak.

Celý systém norem, standardů a regulací je v podstatě institucionalizovaný racionalismus. Někdo analyzuje data, vyhodnotí rizika, posoudí náklady a přínosy, a na základě toho formuluje pravidlo. Stavební normy existují proto, že inženýři spočítali, jaké zatížení musí konstrukce vydržet. Emisní normy Euro existují proto, že toxikologové a epidemiologové prokázali zdravotní dopady NOx a částic. Zákaz azbestu vznikl proto, že medicína jednoznačně prokázala jeho karcinogenitu. Nikdo dnes neříká, že zákaz azbestu bylo „násilné direktivní příkaznictví".

Regulace přechodu k BEV stojí na stejné logice – vědecký konsenzus o klimatické změně, měřitelné zdravotní dopady spalovacích emisí ve městech, ekonomická analýza energetické efektivity. To není ideologie, to je aplikovaný racionalismus.

Zajímavé je, že rétorika „příkaznictví" se historicky objevuje vždy, když regulace zasáhne ziskový status quo. Ropný průmysl bojoval proti bezolovnatému benzínu, tabákový proti zákazu reklamy, chemický proti regulaci freonů. Pokaždé zaznívalo „trh to vyřeší sám" a „přehnaná regulace". A pokaždé se ukázalo, že bez racionálně odůvodněného zásahu by trh sám změnu buď neprovedl, nebo provedl příliš pozdě.

Takže ano – příkaz či zákaz v kontextu moderního demokratického státu je typicky výsledkem racionálního procesu, nikoliv jeho protikladem. Člověk, který to označuje za „příkaznictví", ve skutečnosti neargumentuje proti racionalitě regulace, ale proti tomu, že zasahuje do jeho preferencí. To je ale úplně jiná debata.