PES:
Ano, umím používat a číst AI. Ty ne?
Myslíš splašené národní vlády 27 států, které mají v EU rozhodující moc prakticky bez mandátu, žejo?
Tady je potřeba uvést na pravou míru několik zásadních faktických nepřesností, protože popisuješ legislativní proces EU způsobem, který neodpovídá realitě.
Jak skutečně vzniká legislativa EU:
Evropská komise má tzv. právo iniciativy – navrhuje legislativu. To je pravda. Ale tím její moc v podstatě končí, protože o přijetí rozhodují dva rovnocenní spoluzákonodárci: Evropský parlament a Rada EU (ta zastupuje právě těch 27 národních vlád). Oba musí s výsledkem souhlasit, jinak legislativa nevznikne.
Tvrzení „EP může jen říct ano nebo ne" je zásadně nepravdivé.V řádném legislativním postupu (ordinary legislative procedure, dříve spolurozhodování) má EP právo navrhovat pozměňovací návrhy, a to v prvním i druhém čtení. V praxi se naprostá většina legislativy dojednává v tzv. trialozích – neformálních vyjednáváních mezi Komisí, EP a Radou – kde se text často zásadně přepracuje. Výsledný předpis mnohdy vypadá velmi odlišně od původního návrhu Komise.
Klíčová role národních vlád je v textu zcela opomenuta, což je paradoxní, protože Rada EU je pravděpodobně nejmocnější instituce celého procesu. V Radě sedí ministři 27 členských států a bez jejich souhlasu neprojde nic. U citlivých oblastí (daně, zahraniční politika, sociální zabezpečení) se vyžaduje dokonce jednomyslnost. U běžné legislativy platí kvalifikovaná většina – tedy 55 % členských států reprezentujících 65 % populace EU. To znamená, že i relativně malá blokační menšina může návrh zastavit.
Pokud jde o konkrétní příklad emisních norem pro automobily (zákaz spalovacích motorů od 2035) – ten prošel jak hlasováním v EP, tak kvalifikovanou většinou v Radě, kde pro něj hlasovaly vlády zastupující většinu evropské populace. Německo si navíc následně vyjednalo výjimku pro e-fuely, což přímo vyvrací narativ, že „není cesty zpět". Italská a česká vláda aktivně lobbovaly za zmírnění a částečně uspěly.
Co se týče Soudního dvora EU – ten nevynucuje svévolné příkazy, nýbrž smlouvy, které členské státy dobrovolně ratifikovaly, typicky po referendu nebo parlamentním hlasování. Pokud stát nesouhlasí se směřováním, má legitimní mechanismy – od blokačních menšin v Radě přes vyjednávání výjimek až po krajní možnost vystoupení (čl. 50 SEU), jak ukázal Brexit.
Celkově tvůj text staví na představě, že 27 národních vlád je bezmocných obětí Komise a Parlamentu. Ve skutečnosti jsou národní vlády prostřednictvím Rady tím nejsilnějším hráčem u stolu, a pokud legislativa projde, znamená to, že s ní většina z nich souhlasila.