Rád bych se také podělil o tom, jak to mám, pokud to nevadí. Začal jsem pít na střední někdy v šestnácti, klasické experimenty, trochu piva, občas rum. Nic závažného, žádné šílené kvanta alkoholu, to přišlo až na vysoké (ono jednou dvakrát týdně se člověk zlít zvládl). Poslední dva roky je to tak, že nejsem schopen jít na jedno, aniž by se z jednoho nestalo tolik, kolik mi dovoluje peněženka (dříve na to alespon nebyly prachy). Mívám okna a bývám dost sebedestruktivní, rána jsou plné lítosti, snah vzpomenout si a touhy vrátit čas. Minulý rok v lednu jsem si řekl, že přestanu definitivně. Tři měsíce se mi dařilo netknout se alkoholu, ani kapky. Říkal jsem si fajn, tak to nebude tak hrozné, ale stejně nebudu pít. Pak mě naštval kamarád a já si dal panáka rumu. A pak se to postupně zase vrátilo do starých kolejí. Letos jsem to zkusil znovu a vydržel to jen měsíc, tentokrát jsem podlehl tak, že jsem si chtěl dát skleničku s člověkem, který mi imponoval. O týden později jsem získal skvělou brigádu, tak jsme to šli s pár lidma zapít - mám několikahodinové okno. A jsem zase kde jsem byl. Nevím, na jednu stranu si říkám, že znám dost lidí, kteří v mém okolí pijí víc, ale asi je to tolik neničí a nedeptá. Lituju dne, kdy jsem se alkoholu napil, mám teď největší nervy z toho, že zase za pár týdnů podlehnu v nějaké situaci. Necítím běžně chuť se napít, sám jsem se nikdy nenapil a ani bych to neudělal, jenom když se prostě jde ven, jde se do hospody a tam se voda nepije. A v momentě, kdy se napiju, jsem se už obvykle k nezastavení a schopen to táhnout přes noc i deset hodin.