CLOWNZEPPA: taky slušný hc příběh.
Já to znám trošku s jinou závislostí a přestěhování mi dost pomohlo.
Každopádně je dost problém to, že ten démon je fakt všude.
To by se musel člověk odstěhovat doslova do lesa kde nikdo není. :/
Což si myslím, že taky není úplně cajk.

ANDR3_I: Já jsem žil cca 3 roky v Olomouci, protože jsem si tam našel slečnu a lá Abstinentku. Bral jsem to jako výhru v "loterii". Ze začátku jsem to tam velmi těžce nesl. Nikoho jsem neznal a ač jsem tvor nad míru společenský. Dost mě odpuzovala ona mnou nepochopená rivalita a nesnášenlivost vůči Praze, ale třebas jsem měl jen smůlu na lidi. Nerad škatulkuju. Každopádně ze začátku jsem tam kalil víc, jak v Praze a brzy měl zákaz do všech pěti přilehlých nonstopáčů. Po té, co jsem skončil poprvé na záchytce jsem celkem "prozřel" a chtěl být lepší. hlavně střízlivý. Byl to velký souboj sám se sebou a ač se mi podařilo být v pohodě tam. Tak jsem se zas hrozně zbourával při každé návštěvě Prahy, protože se mi strašně stýskalo a chtěl jsem toho vždy stihnout, co nejvíc. Cítil jsem se v Olomouci, jak vytržen z kořenů, ale říkal jsem si, že není podstatné kde, ale s kým. Musel jsem si urovnat, co vlastně chci a rozhodl jsem se pro Olomouc. Naučil jsem se celkem koordinovat a popíjel ve směs doma. Max. pětipívo, což je míra, kdy jsem ještě snesitelnej a přítelkyně mi byla poctivým indikátorem. Nicméně každej extrém zavání průserem a to i vrozená abstinence v podání mé přítelkyně. Najednou jsem byl hlavně závislý na ní a byl problém si dát i pár piv doma. Dokázala mě tak vyprovokovat, že jsem raději šel do města. Přidala se k tomu nevýslovná agrese z její strany. Takřka domácí násilí v jejím podání. Ponižování. Vyhazování z bytu uprostřed noci. A kam má člověk jít, když tam nikoho nemá. Takže klasicky putovačka po městě. Spaní po parcích. Pod schodama, když jsem se dožadoval, že chci alespon své věci. Byla na mě zavoláná policie. Prostě nic dobrýho takhle žít a to zde prezentuji jen odvar celé věci. Vrátil jsem se proto do Prahy, dobytej, zklamanej, opuštěnej, ale svobodnej a plnej naděje, že zas bude lépe. Jen si nehrát tolik s tim ohněm. Zde všichni víme, že to nikam nevede ač si kolikrát namlouváme, že ano. Zřejmě je to o štěstí a individualitě každého, i tak věřím, že odstěhovat se může někomu pomoc. Mně se to bohužel nepoštěstilo!

ANDR3_I: Nepotkáváš soukaliče, nechodíš kolem oblíbeného baru, kam chodíš pokecat s holkama, nemáš tam ten obchod, kde tě už znají. Za další se na tebe nikdo nebude dívat skrz prsty, když v novém kolketivu nepůjdeš chlastat atd. Tohle prostě musí fungovat, teda pokud chceš, jinak samozřejmě ne :)

ANDR3_I: Ano, já. Přestěhoval jsem se o deset kilometrů dál a změnil jsem povolání. Když to vyhodnotím zpětně, bylo to to nejlepší, co jsem mohl udělat! Ze stresujícího zaměstnání do klidného (o hodně menší výplata, ale stejně jsem to prokalil a tak mi paradoxně zůstane víc!). Bydliště v malé vesnici, žádná vietnamská večerka.
A to doporučovali i v "pakárně":
1. změnit bydliště (když to jde)
2. změnit zaměstnání (v každém případě! - pokud se tam dalo chlastat).
Takže za mne: ANO MĚ TO POMOHLO!

http://www.osel.cz/9049-lecba-zavislosti-rajem_1.html Tohle je pěný docela, pokud člověk nenaplňuje základní potřeby kontaktu apod. a radši dá přednost třeba kariéře, může to často kompenzovat třeba závislostí

DAREBAK: na terapii chodím třetím rokem, děkuji za péči. A důvod proč nechci psychiatra je ten, že ti "předepíše mňamky" i když k němu jde člověk co to nepotřebuje nebo je to naprosto nevhodný. Nemusím pro příklad daleko kdy známej po tomhle přehazování doktorů a vydatném posílání na psychiatrii život raději ukončil. Bohužel je to tady zasranej českej kocourkov. Myslim že prášky stejně jako alkohol problémy fakt neřešej, rozhodně ne příčinu.

RUMEK: :D tak pokud se spoléháš na takovouhle doktorku, tak jsi buď absolutní dobrodruh (respekt, já bych tu odvahu neměl) a nebo úplnej magor! :DDDD