stala se ze mě společenská mrtvola :D
prostě nevycházim z bytu... (krom prací, jakože po setmění) Bylo i horší období, umírá mi moje nejmilovanější bytost, takže mám úplně jiný starosti, a tak nějak se všechno na všech frontách sere takže byly chvíle kdy sem byla na dně a modlila se za alkoholový bezvědomí, ale je mi jasný že jakmile půjdu jednou pít tak mě do měsíce najdou mrtvou. Koupila jsem na Vánoce likér, no a zůstal neotevřenej. Dostala jsem taky nějaký bubliny, většinu rozdám, jednu lahev možná načnu s kamarádkou, ale zatim se na to necejtim.
Přijde mi že až teď se mi podařilo konečně vystřízlivět po těch 15ti letech v lihu, a pohled je to teda strašnej, ale moje terapeutka mě utvrzuje v tom že je za mnou slušnej kus práce a strašně mi fandí ;)
a taky už doma nemám takovej squat, takže přijímám po 10ti letech i návštěvy. Jsem na sebe celkem pyšná!!

WOTAR: tragicky :-(

WOTAR: Druhé Vánoce na suchu. Zrovna jsem byl koupit na Silvra rychlé špunty - malinové :)
V průběhu roku jedno pivo, radlerů coby na ruce spočítal, cuc bezinkového likéru, cuc burčáku a hrnek svařeného cideru napůl, podstatné pro mě je, že neodpustím, abych vůbec ucítil nějaký účinek alkoholu. Je to přes třináct měsíců, co jsem byl naposledy našrot.
Jaktože mi to nešlo s tím praštit dřív? Je to docela v klidu, až je mi to podezřelé, tak trochu jsem furt ve střehu, kdy dorazí nějaká krizovka.

WOTAR: uz druhy svatky venku bez chlastu, takze klidek:)

WOTAR: Moc ne :(

KEB: prave to mi doslo, když jsem se vratil po 3 mesicich z 18 v PNB... vsichni kamaradickove z mokry ctvrti se ztratili nekam pryc a zustali mi jen opravdovi pratele:) tech si vazim ted nejvic...

KEB: Hele já byl v hospodě na nyxu přes telefon často, takže to úplně indikátor neni:-D

A jsme tady všichni online :D To je dobře, že nesedíme v hospodě :D Akorát já jdu navíc za chvilku na noční.

CLOWNZEPPA: Správně, je potřeba si uvědomit kdo je skutečnej kámoš a kdo jen obyčejnej soukalič!

CLOWNZEPPA: taky slušný hc příběh.
Já to znám trošku s jinou závislostí a přestěhování mi dost pomohlo.
Každopádně je dost problém to, že ten démon je fakt všude.
To by se musel člověk odstěhovat doslova do lesa kde nikdo není. :/
Což si myslím, že taky není úplně cajk.

ANDR3_I: Já jsem žil cca 3 roky v Olomouci, protože jsem si tam našel slečnu a lá Abstinentku. Bral jsem to jako výhru v "loterii". Ze začátku jsem to tam velmi těžce nesl. Nikoho jsem neznal a ač jsem tvor nad míru společenský. Dost mě odpuzovala ona mnou nepochopená rivalita a nesnášenlivost vůči Praze, ale třebas jsem měl jen smůlu na lidi. Nerad škatulkuju. Každopádně ze začátku jsem tam kalil víc, jak v Praze a brzy měl zákaz do všech pěti přilehlých nonstopáčů. Po té, co jsem skončil poprvé na záchytce jsem celkem "prozřel" a chtěl být lepší. hlavně střízlivý. Byl to velký souboj sám se sebou a ač se mi podařilo být v pohodě tam. Tak jsem se zas hrozně zbourával při každé návštěvě Prahy, protože se mi strašně stýskalo a chtěl jsem toho vždy stihnout, co nejvíc. Cítil jsem se v Olomouci, jak vytržen z kořenů, ale říkal jsem si, že není podstatné kde, ale s kým. Musel jsem si urovnat, co vlastně chci a rozhodl jsem se pro Olomouc. Naučil jsem se celkem koordinovat a popíjel ve směs doma. Max. pětipívo, což je míra, kdy jsem ještě snesitelnej a přítelkyně mi byla poctivým indikátorem. Nicméně každej extrém zavání průserem a to i vrozená abstinence v podání mé přítelkyně. Najednou jsem byl hlavně závislý na ní a byl problém si dát i pár piv doma. Dokázala mě tak vyprovokovat, že jsem raději šel do města. Přidala se k tomu nevýslovná agrese z její strany. Takřka domácí násilí v jejím podání. Ponižování. Vyhazování z bytu uprostřed noci. A kam má člověk jít, když tam nikoho nemá. Takže klasicky putovačka po městě. Spaní po parcích. Pod schodama, když jsem se dožadoval, že chci alespon své věci. Byla na mě zavoláná policie. Prostě nic dobrýho takhle žít a to zde prezentuji jen odvar celé věci. Vrátil jsem se proto do Prahy, dobytej, zklamanej, opuštěnej, ale svobodnej a plnej naděje, že zas bude lépe. Jen si nehrát tolik s tim ohněm. Zde všichni víme, že to nikam nevede ač si kolikrát namlouváme, že ano. Zřejmě je to o štěstí a individualitě každého, i tak věřím, že odstěhovat se může někomu pomoc. Mně se to bohužel nepoštěstilo!