O co jsem si rozbíjel držku, když jsem se valil z toho svýho kopce:
Závislost na sebezničování, pocit nezaslouženosti lásky, neschopnost si odpustit (jde-li to vůbec, viz jiné klubiki), schopnost na všechno se vysrat, i když to začíná jít, absolutní nevíra v sebe sama, kousání do ruky, která hladí.
Ještě teď si lížu rány, protože kdybych toto potkával s čistou hlavou, asi bych se tak nerozsekal. Kdysi jsem vzal chlast jako zkratku, jak tyhle šutry minout, ale nic není zadarmo, letěl jsem přesně tou cestou, kterou jsem se potácel navrch.
Neškodí přečíst si záhlaví, jako nádech předtím, než sem lezu. Platí především o nás samých.
Snad jediné bych asi měnil. Že jsem se - asi ze studu - rozhodl zvládnout to sám, bez odborné pomoci. Jako not bad, ale pokud bych sám sebe sem tam konzultoval s někým znalým, možná bych si ušetřil spousty energie promrhané ve špatných chvilkách, kdy jsem byl zvyklý na alkoholovou berličku. A že jí po těch letech jízdy není nazbyt.
Mimochodem - jak všední byl ten zlom, kdy jsem se těšil do té putyky a věděl, že to bude do bezvědomí. Měl jsem kocovinu jak trám po víkendové kalbě (starý mládenec není zrovna limitován) ... vlastně ještě tak dvojku na žíle ... sedl, poručil střik a čekal na to brnění po celém těle, pomalu přikládal do kotle, aby se rozhicoval ... další den jsem seděl u kafe v nonstopu, namlouval si, že přece do té práce pojedu, pak vymýšlel zoufalé lži, objednal konečně tu dvojku, drbal si palici a doufal, že přijde spása. Přisedl nějaký kumpán a jelo se nanovo. Ráno jsem toužil zdechnout ... a zároveň jsem věděl, že když půjdu ven, budu si muset dát. Někde, kde mě neznají (malé město, haha, takže Praha), protože jsem se začínal dobře klepat. Přemluvil jsem sám sebe, že jedu do háku, přežil den o kafích, cigárech a udržovacích dvojkách), večer (dostatečně osvěžen, abych byl sdílný, často jsem čekal, až bude společnost 'doma' natolik upravena, abych zapadl), zase zpátky. Touha po jediném - ještě chvíli odkládat tu příšernou noc, která zákonitě přišla, někdy přes nonstop a snahu o nalezení nějaké zoufalky, co to proklepe s váma, iluzi intimity. Za jak dlouho to splynulo a zevšednělo? Zpětně nad tím krapet vrtím hlavou...
Může bejt všelijak. Ale i se škobrtáním a plácáním se to nějak stále jde. Nadhled je mocná zbraň, té se dračisko bojí.
Koukám, že jsem tady u toho sežral půlku ořechový nutky (tak se to jmenuje), tak to utnu. Tak se držte, ehm, dobytci, a jestli máte komu se svěřit ve chvílích nejtěžších, dělejte to, už pro lásku k sobě samému. No a pokud jste cynici, tak to máte srovnaný a dělejte si, co chcete :)
(poznámka pracovní: Možnost tohle vytěžit na jevišti, to se musí využít, to je příjemný bonus, nutno předat režisérovi :) )