Ráda bych se tady s vámi podělila o jeden příběh mé kamarádky.
Zhruba před rokem jsem přestala pít, ona to zmerčila a mezi řádky se mi svěřila s tím, že je zřejmě také alkoholik (z jejího pozdějšího vyprávění to bylo více než očividné). Prošla si klasickým absťákem - pocení, třes, zvracení, deprese. Po celou dobu jsem se tady pro ni snažila být a utěšovala ji hlavně ve chvílích, kdy si neuměla představit budoucnost bez chlastu. Vrátilo mě to zpět do dob mé abstinence, kdy jsem před mou rodinou tajila pravé důvody mých nevolností a těch probdělých nocí, kdy se mi podařilo usnout jen po napití.. Svěřovala jsem se jí zcela otevřeně.
Za pár dní absťák pominul, vrátila se jí dobrá nálada a deprese vystřídaly plány do budoucna. Ale konverzace začala slábnout, až se vytratila úplně. V té době mě postihlo poměrně vážné onemocnění, řada vyšetření, biopsie, strach a musím zahanbeně podotknout, že jsem ztratila síly pomáhat někomu jinému.
Po několika měsících, kdy jsem podstoupila operaci, jsem ji kontaktovala. Překvapila mě tvrzením, že její psycholog po několika společných sezeních usoudil, že vlastně závislá není a tato zkušenost ji posílila natolik, že už to má pod kontrolou. Snažila jsem se vše vnímat jako pravdu, byť se mi moc věrohodná nezdála a snažila se ji přijmout, aby toto tvrzení zamítla a nepokoušela osud. Dost možná jsem ji ve skrytu duše záviděla - ona se bude moci kontrolovaně napít a já nikoliv.
Přiznala se k pár sklenkám. Následovaly fotky s jejím podroušeným výrazem.
... a skončilo nechtěným těhotenstvím po několika propitých nocích, kdy adeptem na otce byli dva kandidáti. Ve snaze nepropadnout trudomyslnosti jsem se snažila nabídnout jí veškerou mou pomoc v těhotenství. Nicméně se rozhodla pro potrat a momentálně se zabývá postováním sebelítostných citátů.
Tolik ke "kontrolovanému pití".