ZABAKOVA: Téměř jako vždy je pravda někde uprostřed. Jsou geny a jejich kombinace (nikoliv jeden gen), které zvyšují náchylnost k potencionální závislosti - třeba co se dopaminového hospodářství v mozku týče, ale hlavní vliv má aspoň podle mě dětství a život jako takovej. Pokud člověku chyběla láska, zázemí apod. , závislost je mnohem pravděpodobnější. Člověk taky spíš "zdědí" vzorce chování od svých rodičů závislých (a nemusí to u nich nutně být nejdestruktivnější látkové závislosti). Hlavně když člověk zjistí, že "zdědil" závislost, v čem mu to pomůže? Většinou leda v tom, že se může obhajovat, že za to vlastně nemůže, což je sice pravda i tak, ale zodpovědnost za zvládnutí té závislosti už má sám, racionalizace mého chování dědičností je vlastně krok zpět.