TEKKIT: hrůza z usnutí, propady do věčností mezi údery srdce, kdy si říkáš, zda přijde ten další, lapání po každém dechu, pocit, že ti každou chvíli zapadne jazyk. Pak konečně přežiješ tuhle ataku bytostné úzkosti a dorazí zrcadlo selhání. Toužíš zmizet před pohledem sebe sama, zbídačenější než Voldemort na konci cesty, prahneš po restartu, konci, milosrdném spánku i smrti. UŽ NIKDY!!! skučí to v tobě. Pak vstaneš a víš, že půjdeš znova. Nebo se rovnou probereš z mrakomoru a rovnou se přikrmíš, abys ještě aspoň chvíli nemusel myslet na průsery nocí a jejich následky.
Přátelé se přestávají ozývat, tak se v barech přifařuješ k veselým partičkám, se kterými tě spojuje jen chlast, a zatímco si marně namlouváš, že aspoň jednou ještě zažiješ tu krásnou opici mládí, prochlastáš se do dalšího kola, jen o jedno nepatrné patro pekla níž. A zase jsi v něm SÁM.
Hm, po tomhle se mi fakt nestejská 🙂 a tyhle pocity a vzpomínky přemazaly všechny ty pivní debaty se skutečnými přáteli z dob, kdy jsme se s chlastem teprve oťukávali.