MISSDNB: Ještě osm dní a nástup.
Věřím tomu, že mě to po čase hození se do pucu může na chvíli uvést v kontext, ale sám sobě už nevěřím. Narozdíl od napoprvé už necítím žádnou motivaci v té mizerii pokračovat. Můj původní plán po první hospitalizaci byl uskutečnit svou vysněnou Cestu, která byla před rozhodnutím zdrhnout z nenáviděného prostředí nereálná, a pak se pustit do něčeho nového třeba i někde jinde, asi hlavně, a selhal jsem a teď už ta naděje utéct od své minulosti je výrazně mizivější.
Kratomu už jsem se netkl, nepotřeboval jsem fungovat, už rok a půl nepracuju, tudíž skoro žádné povinnosti, ale o to víc jsem zaplul do lihu. Žádný soc. kontakt, kamarádi, pár přátel, rodina - ozývají se, zkouší, nereaguju většinou, někdy, když jsem našrot, podle toho to vypadá, izolace se prohlubuje, velký problém vyřídit nezbytné obchůzky po úřadech, nákupy pozdě večer, abych nepotkal ani sousedy, stejně si mě založili někam do složky, jako hlavně i já sam sebe.
Jen tak si píšu. Před lety jsem měl dojem, že mi to pomáhá.
Teď už je vrchol mého zařazení ve společnosti občasný opilý žblebt někam do 'nemůžu si ani vzpomenout na to pravé vyjádření cizího prostředí' infernetu.