PASTEL: Když to je taky individuální. Já si nedovedu představit, že bych tohle na kohokoliv aplikovala - neumím to, připadá mi to nedůstojné a nehodlám se toho účastnit. Ano, můj muž funguje daleko lépe na pochvalu, jako ostatně každý z nás, ale po akci, která začíná "prosím tě, mohl bys", nebo "prosím tě, udělej". Kdybych na něj šla s tím, že báječně přitloukl tu poličku, a že by to chtělo další, koukal by na mě jako na manipulující megeru (a asi i trochu cvoka).
Synek je teda ještě malej, ale taky to na divadelní představení moc nevidím. Zatím jsme v pozici, kdy když opravdu chci, aby něco udělal, má čas si rozmyslet svůj osud, než napočítám do tří:c)) (A jakkoliv jsem se velmi bránila uplácení, tak oni to s dětma patrně dělaj všichni, takže když ho zvykli ve školce na bonbónek po obědě, někdy, když potřebuju, tak zkrátka chřestím lentilkama, sprostě využívajíc oné studie, která ukázala, že si většina dětí neumí odepřít okamžité potěšení.)
NICOLE: Když to tak čtu, mám chuť zapálit svíčku za to, že můj muž je v podstatě ženská a první syn zřejmě po něm, mluvit se s nima dá naprosto normálně... (Tedy až na některé enervující vlastnosti, jako je neschopnost činit dvě věci najednou, takže muž občas, když se dívá na televizi, tak mě prostě neslyší. U synka jsem vypozorovala, že mě někdy při hře neuznává za hodnou odpovědi, pokud tato zní "ne", ale snažím se to zatím přerazit:c)) )