Tak jsem po zranění nastoupil na UB. První kolo celkem běhavé, něco mi říkalo, že tady je potřeba trochu pohnout a nahnat si časovou rezervu. První kolo jsem zvládl za 3.5 hodiny s tím, že dobré 2 km před komforní zónou (která byla hlášena na 17. kilometr) hodně lidí hlásilo, že už máme přes 17 za sebou. Druhé kolo celkem masakr, spousta převýšení, zpackaných překážek a bohužel i hnusná bolest v koleni, která mi pomalu znemožnila běh. Limit 9 hodin na 35. kilometru jsem splnil asi s 40minutovou rezervou a to už jsem se v komfortce moc nezdržoval a mazal do 3 kola bojovat s časem, protože nikdo netušil, co nás do posledního měřeného check pointu (1 km před cílem s limitem 12 hodin) čeká. Nakonec poslední kolo dost po rovině, běhání už nepřipadalo v úvahu, ale to už neběžel skoro nikdo. Naprosto nechutný a pro mě osobně devastační kolečko s kýblem se štěrkem. Pak ještě jedno větší stoupání, což bylo ok, ale sestup dolů už byl v příšernejch bolestech, pak zase pochodování po relativní rovině s tím, že jestli přijde ještě jeden kopec, tak mi asi koleno vyskočí z končetiny. Nakonec naštěstí nepřišel a druhý limit jsem splnil také asi s 45minutovým náskokem. To nahánění času v prvním kole se nakonec ukázalo jako klíčové. Aspoň pro mě. Finále bylo z posledních sil, ale o to víc jsem si to užil a na závěr krásná emocionální tečka, když mi medaili dala přítelkyně, která v cíli ty těžký hovada rozdávala.
Vážení, poprvé musím přiznat, že tady se naplnilo to odrhované "pochopíš až v cíli". Neskutečný pocit uspokojení, tohle vážně nebyla prdel. U kontroly byli nekompromisní a pokud někdo doběhl na 35. kilometr s časem 9:00:05, tak přišel o pásku a skončil, takže pro hodně lidí i spousta zklamání, slz a tak... nechtěl bych vidět, jak to vypadalo, když někoho vyřadili 1 km před cílem. Závod takhle natřískaný emocema jsem ještě nezažil. Celkově jsem to dal za 11 hodin a 34 minut. 425 burpees... Žádná sláva, ale vzhledem k tomu, že to bylo po výpadku díky zlomenině v červnu a odpraveného kolene, tak obrovská spokojenost. Nakonec asi všichni, kdo splnili byli happy. Něco takového jsem fakt ještě nezažil a nikdy jsem nebyl tak zničenej.
Jen mě srali lidi, co podváděli (90 %) maďaři. Už jsem to nevydržel a řval jsem na ně, když si psali memory (málem jsem borcovi vyrval fixu a zahodil), nebo když na kýblech tahali menší nálože, než měli holky... tady jsem i sprostě nadával - sice na mě nechápavě čuměli jak debilové, ale moje sdělení jim muselo být jasný. Snad se neurvu a nikomu ji příště nenatáhnu, protože tohle nemůžu vystát! btw. co jsem se doslechl, tak na memory dokonce s potyčce čecha s maďarem došlo, když to někdo jiný nemohl ustát... tohle a ještě to koleno je jediný mínus, jinak to bylo nepopsatelné, tím musíte projít na vlastní kůži, pro většinu (včetně mě) životní zážitek. Zítra budou zase nějaký rádoby vtipný kecy z tratě...