Nicméně tohle už je za námi, nejstarší je z domu a tím pádem jeho otce nijak řešit nemusím. Největší problém je teď s prostředním, který si vůbec neuvědomuje, že tím, že si ho můj muž adoptoval, udělal docela pro něj docela hodně. Na jednu stranu mu Honza nikdy neřekl nic ve smyslu, že není jeho vlastní otec a tak mu nemá co nakazovat, ale na druhou stranu se občas chová fakt hnusně. Sice vím, že můj muž má talent na to, někoho vytočit doběla a že Honza je poněkud výbušné povahy, na druhou stranu třeba minulý týden když se pohádali na tátu řval "kreténe jeden zkurvenej". Ač nejsou pokrevně příbuzní, bohužel mají hodně společných vlastností a to je právě to, co je na sobě navzájem nejvíc vytáčí. Nechci po Honzovi, aby byl tátovi vděčný za to, že nějakého (živého) tátu vůbec má, ale chci, aby dokázal zůstat alespoň v minimálních mezích slušnosti,. protože to, co pro něj muž dělá, není vůbec žádná samozřejmost. A živit a vychovávat a vůbec starat se třináct let o vlastně úplně cizí dítě, vzít ho (nejen papírově) za svoje, to mi přijde jako dost, bez ohledu na chyby, které dělá každý, včetně vlastních rodičů. A Honza dost často vidí jen ty chyby a jen to, v čem si s ním nerozumí. Vlastně nevím, jestli je to vůbec otázka toho, že není jeho vlastní otec a nebo by to tak nastalo v každém případě, protože můj ex s námi tak dlouho nebyl, abych měla zkušenost s chováním dítěte vůči vlastnímu otci v pubertě. Nejstarší s ním tenhle problém neměl, rozuměli si spolu výborně (a to přesto že byl v citlivém věku 13 let když jsme se s mužem brali), ale jednak byli odlišnější a jednak ten svého otce měl, i když s ním nežil.