Dávam sem doslov prekladateľa knihy Bůh v těle, kniha sa míňa, takže neváhajte...
Vzhůru k božským frekvencím
Martin W. Ball se českým (i slovenským) čtenářům již představil knihami Moudrost hub a Duše šalvěje. Tento průvodce je jiný, protože sám autor je jiný. Před napsáním Boha v těle (v originálu Being Human, tedy „být člověkem“) zažil hluboký vnitřní přerod. Ne že by předtím nebyl člověkem, avšak ještě nezažil uvědomění své pravé energetické podstaty.
Původně vystudoval komparativní religionistiku a získal doktorát za průzkum a popis rituálů meskalerských Apačů. Dokud ovšem nezažil onen přerod, byl prý agnostickým ateistou. Teď věří v Boha, který ale není v rozporu s evolucí. Ta totiž existuje jako důsledek kosmického plánování božské imaginace, jež hraje sama se sebou hru na „multibytost“.
Tato kniha je jiná i v kontextu knih dosud vydávaných Eugenikou, jelikož se zabývá entheogeny, látkami měnícími vědomí za účelem vnímání božských frekvencí.
A právě entheogen byl strůjcem Ballovy proměny. Mnohé z potentních entheogenů, které Ball nazývá úplné energetické otvírače, jsou přírodního původu, včetně DMT a 5-MeO-DMT, jež se nacházejí dokonce i v lidském těle. Ball naši běžnou realitu chápe jako nižší úroveň „tripu“ Božího vědomí. Při vyšších dávkách pak může člověk coby nositel Boha dočasně překonat ego a povznést se nad iluzi oddělenosti bytí.
Lidé entheogeny (rituálně) užívali, kam až sahá lidská paměť. Vlastně by se dalo říct, že si je coby posvátné šamanské rostliny adoptovali a domestikovali podobně jako třeba koně. S nějakými těmi odřeninami se na nich naučili jezdit, dokonce i „létat“ do jiných světů – tak jako Tarzan na liáně či čarodějnice na metle. Tyto látky mají navíc i léčivý potenciál, včetně schopnosti léčit závislosti všeho druhu. Kromě toho člověku umožňují procítit jednotu s přírodou a vůbec se vším stvořeným, s celým vesmírem, i se samotným Stvořitelem či s jeho nekonečnou imaginací. Některé z nich dokonce odvážlivce přesměrují do jiných, nezřídka obydlených světů a jiných dimenzí. Podzemní řeka entheogenní praxe zavlažuje břehy umění a náboženství, které obě ční jak hory směrem k Absolutnu.
Přínos knihy Bůh v těle však netkví jen v informacích, jak správně zacházet s entheogeny – přestože jsou to cenné rady. Tato útlá kniha obstojí (a přitom pobaví!) i bez nich: je plná zajímavých metafor a úvah o evoluci, božské imaginaci, rozvoji vědomí, ale i o egu a jeho vlivu na náš každodenní život. Jak Ball poznamenává, naše globální civilizace se nachází jakoby ve stadiu puberty, ovšem bylo by už načase dospět a převzít odpovědnost za sebe sama jako za jednotlivce i za naši planetu jako celek. Špatné není ani Ballovo burcování k žití života naplno. Jelikož on sám kromě jiného neuznává reinkarnaci a lidský život považuje pouze za život jedné z postav v „Boží videohře“, není se co divit.
A zde se také skrývá slabina tohoto průvodce. Odvolávat se na notně zrezivělou Occamovu břitvu (jíž by v době, kdy ještě nebyla potvrzená, neprošla ani teorie relativity), obsedantně s ní mávat ve vzduchu a roztrhat na kusy celou astrální sféru se všemi jejími bytostmi, minulé i budoucí životy, zážitky vystoupení z těla, paralelní vesmíry i úplně všechna náboženství včetně šamanismu (který má přitom s entheogeny tisícileté zkušenosti), přičemž za jedinou platnou považuje svou vizi, která stojí pouze na osobní zkušenosti jeho samotného plus několika dalších lidí, a k tomu vyčítat projevy ega ostatním, tak to chce kuráž! Ball ji rozhodně má. Nemůžu se ale ubránit dojmu, že s vaničkou vylil i dítě. A pokud si myslí, že 340 zdokumentovaných zážitků, tzv. tripreportů, s DMT (přičemž dvě třetiny z nich popisují setkání s astrálními bytostmi) jsou jen výplody fantazie něčího ega a jedinou opravdovou bytostí je ve skutečnosti Bůh, jehož on sám nikdy neviděl, pouze „cítil“, vlastně tím říká, že všichni ostatní – i když bádají v duchovní oblasti o desetiletí déle (třeba Stanislav Grof či Terence McKenna) – jsou úplně vedle. Tvrdit, že Bůh je skutečnější než člověk, a mávat přitom Occamovou břitvou, je přinejmenším troufalost.
Ale jinak je to kniha konzistentní, dobře se čte a rozhodně má co říct. Konec konců, podobnou zkušenost, jako Martin W. Ball, měl i James Oroc, autor knihy Tryptamine Palace (2009, stejně jako Being Human), jemuž 5-MeO-DMT (neboli akašon, jak tuto látku nazývá taoistický mistr Mantak Chia v knize Darkness Technology – Technika temnoty) hned napoprvé změnilo život.
Ve své novější knize Being Infinite (Nekonečné bytí) z roku 2014 Ball popisuje svou životní pouť nadšence a experimentátora se změněnými stavy vědomí a podrobnosti své proměny z ateisty na „radikálního nedualistu“.
K „molekule Boha“ ho přivedl jistý Hal, když na Ballově webstránce narazil na informaci o „Mystické ropuše“ neboli „Boží schránce“ – Ballově tematickém táboru na každoročním kultovém psychedelickém festivalu Burning Man v nevadské poušti. Hal, který tehdy zakládal rituální skupinu Chrám probouzení božství (Temple Of Awakening Divinity, zkratka T.O.A.D. – toad znamená „ropucha“) a bydlel stejně jako Ball v oregonském Ashlandu, nabídl Ballovi „skutečnou věc“: jed ropuchy koloradské (Bufo alvarius) ze Sonorské pouště, jež po vysušení obsahuje krystalické 5-MeO-DMT. Poté Ball okusil i čisté 5-MeO-DMT z laboratoře. Jednoho dne (po odeznění dávky šalvěje) si všiml, že orlí pírko, které používal jako rituální předmět, se pohybuje jakoby vlivem vzdušných proudů, přestože v místnosti nebyl průvan. Připadal si jako v živém snu. „Domluvil se“ s pírkem, že mu bude odpovídat na otázky: pokud se pohne nahoru, znamená to „ano“, a když dolů, znamená to „ne“. Tato komunikace sporadicky probíhala celé týdny (!) a vyvrcholila jedné pátkové noci na jaře 2009, kdy pírko ukázalo na „molekulu Boha“. Když se Ball zeptal, kolik si má této látky vzít, pírko naznačilo, že všechno. Pod vlivem své přítelkyně (nyní manželky) však Ball neuposlechl, což mu téměř jistě zachránilo život. Jisté množství 5-MeO vrátil do sáčku a po užití látky se ocitl před životní volbou: buď bude dál předstírat, že neví, kdo a co vlastně je, anebo akceptuje realitu a odevzdá se syrové, nekonečné energii bytí. Jinak řečeno, buď si bude stále hrát na Martina, anebo si přizná, že žádný Martin není, a stane se „sebou samým“. A tak dosáhl úplného energetického otevření se.
Ke konci knihy Being Infinite Ball uvádí, že Hal cestou z Ashlandu na festival Burning Man uprostřed noci vrazil autem do velkého losa. Ten prolomil přední sklo a udeřil Hala do obličeje. K údivu záchranky to Hal přežil. Fakt, že nezemřel, připisoval právě svým zkušenostem s 5-MeO-DMT a z nich plynoucí schopnosti uvolnit a odevzdat se i při této havárii – reakce, která mu pravděpodobně zachránila život.
O 5-MeO-DMT vychází v angličtině čím dál víc knih, i když někdy spíš útlých knížek, jako v případě The Toad and the Jaguar – Ropucha a jaguár (2013) Ralpha Metznera, bývalého kolegu Timothyho Learyho z Harvardu, jenž po zákazu experimentování s halucinogeny pokračoval ve výzkumu ilegálně. Metzner uvádí, že v 80. letech minulého století užívali s kolegy jako entheogen kombinaci DMT a 5-MeO (v poměru 5:1) pod názvem mayská dvojčata. Postupně ale zvyšovali podíl 5-MeO-DMT, až užívali jen čistou látku (10-15 mg na osobu). Kombinace dvou látek údajně přinášela pouze rychlejší nástup a živé trojrozměrné kaleidoskopické vzory bez specifického významu. Tyto abstraktní cetky někdy doprovázely podivné, nelidské entity, jež Terence McKenna nazval „mechaničtí elfové“. (V důsledku takové popularizace a také z důvodu větší vizuálnosti je na internetu mnohem víc tripreportů po užití DMT než po užití 5-MeO-DMT, proto anglicky méně zdatné zájemce mohu odkázat na slovenskou povídku Dym I3 (Dimitri je slangový název pro DMT), kde je popsaných několik tripreportů, sepsaných po užití obou zmíněných substancí. Naleznete ji na pcnews.sk/hry/dym-i3.)
Charles Grob, profesor psychiatrie a pediatrie na Medicínské škole UCLA, ve své předmluvě k Metznerově knize ocenil autorovo zjištění, že „jihoamerická“ aplikace 5-MeO-DMT nosní sliznicí může být mnohem bezpečnější než jiné formy intoxikace. V navazující druhé předmluvě Stanislav Grof, zakládající prezident Mezinárodní transpersonální asociace a spoluautor metody holotropního dýchání, vyzdvihuje potenciál této látky při léčbě posttraumatické stresové poruchy, která často postihuje veterány, ale i civilní oběti teroristických útoků či domácího násilí.
Temnou stránku celkového obrazu představil Robert Augustus Masters (shodou okolností žijící stejně jako Martin W. Ball v Ashlandu) v knize Darkness Shining Wild – Jasně zářící temnota, kde shrnul svou zkušenost s 30 mg 5-MeO-DMT: „Nedávalo to pocit domova, spíš jsem byl věčným vězněm v nespoutaném, sebereplikujícím se, nepředstavitelně vnímavém Zázraku, nekonečně se zobrazujícím jako zdroj, substance a vše, co kdy existovalo. Za každým vzezřením, za každou rolí a manifestací je jen Jedno. Nic jiného, jen neproniknutelné Mystérium, navždy hledící samo na sebe. Zda život trvá den, anebo bilión let, není v tom žádný rozdíl. Byla to Svoboda, z níž se nelze vysvobodit.“ Masters později zjistil, že jeho porod byl problematický, takže matce podali éter. Byla tedy zdrogovaná, zatímco se vytahovalo ven jeho rovněž zdrogované tělíčko. Podobně uvězněný se pak cítil i v pasti onoho prvotního Bytí, odsouzený na existenci v nekonečné rozmanitosti forem. Vše bylo Tím a Jeho nekonečně se měnícími tvary. Realita se pro něj stala sebeoplodňujícím se, plastickým procesem, neohraničenou Celostí v nespočetných přestrojeních, z nichž každé předstírá, že je něčím jiným než Celkem, přičemž zároveň předstírá, že nepředstírá... Tento vhled pro něj byl doživotním rozsudkem bez možnosti odvolání. Masters se dokonce ptá, zda snad to, co vytvořilo celé toto prokleté kosmické představení, není samo nezvratně mimo kontrolu. S nožem v ruce uvažoval, že se bodne do srdce – vytušil však, že by mu to nepřineslo úlevu. Míval také podezření, že ve skutečnosti zemřel hned po tom osudném šluku a pak už jen snil, že zůstal naživu. Nakonec, po dlouhém překonávání silně traumatického zážitku, mluví řečí podobnou té Ballově: „Abys překonal sám sebe, buď sám sebou. Neidentifikovat se se svým egoismem znamená žít v přítomnosti jako unikátní jedinec a zároveň i jako sebe přesahující Bytí. Účast na alchymii probouzení spíš osvětluje než bourá hranice Já a činí je pro Bytí průhlednými. To neznamená konec individuality, spíš jen její posvátnost... Dotknout se té hrůzy vlídností je těžké, snad až nepřirozené, ale také možné a potřebné.“ Mastersovu zkušenost zmiňuje i James Oroc v jednom ze svých dodatků o negativních zážitcích. Dle něj se Masters zjevně předávkoval.
Oroc uvádí také špatnou zkušenost, zmíněnou ve čtvrtletníku The Entheogen Review, nazvanou Varování před 5-MeO-DMT. Jisté 59leté ženě z Kalifornie trvalo osm týdnů, než se vzpamatovala z vaporizace 20 mg, přičemž v noci mívala panické záchvaty a problémy s dýcháním a doktor jí musel předepsat lorazepam a klonazepam. Oroc píše, že příliš velká dávka 5-MeO-DMT může způsobit i to, že psychonaut je ochuzený o případné doprovázející duchy, procítění jednoty všeho a lásky jakožto organizujícího principu vesmíru. Také mu chybí prožitek kompletního rozpuštění ega, identity a času. Radí vyhnout se tomuto riziku tím, že experimentátor začne s 12 mg a postupně při dalších pokusech zvedá dávku o 2 mg, až dosáhne kýženého efektu. Tedy jakýsi „Orocův žebřík“. Toto pojmenování je z mé hlavy, jelikož jméno Oroc je pseudonym, jenž se vztahuje k autorově přezdívce z dětství Roc (skoro jako rock, tedy „kámen“). Každopádně Oroc nedoporučuje překročit dávku 25 mg, protože to by mohl být kámen úrazu!
Celkově vzato, tato kniha má ambici změnit tvůj život – abych zachoval styl autora. Při překladu ambivalentního anglického you jsem totiž zvolil druhou osobu jednotného čísla (a mužský rod, i když kniha je samozřejmě určena všem pohlavím). Vzhledem na autorův „radikální nedualismus“ mi to přišlo příhodnější. K drobným nesrovnalostem či zjednodušením v textu jsem připojil poznámku překladatele, abych byl, řečeno Ballovými slovy, autentický vůči své vlastní energii. Změnil jsem i název knihy z Být člověkem, jak by zněl doslovný překlad, na Vtělený bůh, a nakonec na Bůh v těle. Je to i v souladu s autorovým vyjádřením z této knihy: být Bohem v těle je shodné s tím být plně člověkem, když na sebe vezmeme plnou zodpovědnost sami za sebe.
Kdo se naučí akceptovat svou pravou energii a překonat své ego, může být plně a autenticky sám sebou. To je také cílem „enteologické paradigmy“. Po konzumaci dostatečného množství entheogenů, tvrdí Martin W. Ball, může experimentátor dosáhnout stavu „úplného uvolnění“ a překonat své ego. Konečným cílem je naučit se být ve stavu překonání ega trvale. Pokud se člověk plně obeznámí s tím, co vlastně znamená překonat ego, může toto poznání plně integrovat do běžného života a vědomí, a žít tak trvale „v energetické pravdě“.
Naneštěstí, vyhlášení speciálního oddělení všeobecného shromáždění OSN v dubnu 2016 nevolalo po skončení kriminalizace a obecného trestního stíhání drogových přečinů. Nepožadovalo překlasifikovat zdraví prospěšné substance Světovou zdravotnickou organizací, a nedbá na politiku redukce škod. Možná příště... já jsem pesimista.
Snad sis jízdu užil – i když jen v teoretické rovině. Další informace nalezneš v mém rozhovoru s autorem, původně publikovaném v českých novinách Konoptikum (po kliknutí na ikonu Moudrost hub na deniceksv.blogspot.sk/2013/07, níže pod recenzí na knihu). Kromě toho jsou k dispozici Ballovy texty v angličtině na jeho profilu scribd.com/user/12508903, například 5-MeO-DMT User’s Guide. Je také autorem hudby, kterou si můžeš poslechnout na jeho kanálu The Enthegenic Evolution na Soundcloudu, a tvůrcem fraktálních obrazů. V únoru 2016 vydal „psy-fi román“ The Solandarian Game – Solandarská hra.