1) MiHsC a rotující galaxie.
Z pozorování víme, že galaxie rotují. Blíže ke středu rotace mají větší intenzitu výskytu hvězd, navíc pokud je známo, tak obvykle i supermasivní černou díru. Pokud by hvězdy byly na "oběžné dráze" kolem těžiště své galaxie, odstředivá síla a gravitační přitažlivá síla by se rovnaly. Dosavadní měření ale ukazují, že tomu tak není - galaxie rotují příliš rychle, takže by odstředivá síla hvězdy (zejména dále od středu) měla rozmetat všemi směry. To se ovšem neděje.
Současná kosmologie nechce přehodnocovat měřítka, která galaxiím přisuzuje (resp. zejména u těch bližších jsme si vzdálenostmi celkem dobře jisti), takže vytáhla z klobouku zajímavý teoretický trik: temnou hmotu. Ta obklopuje galaxie jako jakýsi neviditelný opar, interaguje s hmotou a zajišťuje, aby hvězdy neunikly ze svých oběžných drah (historie astronomie zná podobnou teorii z doby cca před 5 stoletími: planety obíhají po kruhovým drahách, a uvnitř těchto drah ovšem ještě opisují tzv. epicykly - menší kruhové dráhy, samy o sobě obíhající v kruhu - tedy, ne že by výsledná dráha nebyla podobná elipse, jenom ne zcela přesně :-). Celá teorie má značný háček: temná hmota by nesměla gravitačně interagovat sama se sebou, což zatím nemá precedens - samo se sebou zatím gravitačně interaguje vše, co známe (takže by nakonec měla vlastnosti minimálně stejně překvapivé, jako např. pohon emDrive, apod.). Temnou hmotu tedy nepozorujeme - pozorujeme pouze jakýsi jev astronomických rozměrů, ke kterému se vytvořila neověřená (a jen obtížně ověřitelná) hypotéza.
Teorie MiHsC napadá jeden z pilířů Newtonovské mechaniky a tvrdí, že setrvačná hmotnost (inertia) se nerovná hmotnosti, kterou změříme vzájemným gravitačním působením těles, které se vůči sobě nepohybují, nebo pohybují rovnoměrně přímočaře. Těleso na oběžné dráze ovšem také pociťuje zrychlení, resp. v libovolném okamžiku má svůj (kruhový) horizont událostí v Hubblově vzdálenosti a vůči němu se v libovolném okamžiku pohybuje se zrychlením.
Pokud se objekt vůči horizontu událostí pohybuje se zrychlením, tak pozoruje speciální druh záření, podobný Hawkingovu záření horizontu událostí černé díry - tzv.
http://en.wikipedia.org/wiki/Unruh_effect - MiHsC se tedy pouze na celý horizont událostí pozorovatelného vesmíru dívá stejně, jako kdyby šlo o "černou díru naruby".
Praktickým důsledkem tohoto záření je, že vakuum klade zrychlujícímu tělesu odpor podobně, jako např. vzduch. Pro nízká zrychlení je intenzita tohoto záření nepatrná. Pociťuje ho ovšem každá částice jednotlivě - částice prostě "vidí" toto elmg. záření vycházející z horizontu událostí.
Hvězdy na okrajích galaxie jsou vystaveny jinému dostředivému zrychlení, než uvnitř galaxie, proto si můžou dovolit obíhat kolem středu galaxie rychleji, než předpovídá pan Newton. Pokud vezmeme v úvahu tento efekt, nepotřebujeme temnou hmotu.