REDGUY: no já to v prvním komentáři zmotal, jak je mým dobrým zvykem, je pod tím oprava :-)
čtu o tom asi 2 měsíce, takže něco tuším... takže vysvětlení pro lidi na nyxu, co neklikají na odkazy (podotýkám - tohle je ta modifikovaná setrvačnost, nemá to nic společného s kvasnicemi ani kvazičásticemi) (a zároveň zárodek článku, který o tom chci napsat na svůj web)
= = =
jsou tu dva "nové" pojmy (nicméně wikipedie je zná): Rindlerův horizont a Unruhovo záření. vychází z toho, že celý "konec vesmíru" v Hubblově vzdálenosti (resp. měřítku - "scale" - tzn. v největší možné vzdálenosti, kam od nás mohlo doletět záření od "velkého třesku", tato vzdálenost je ale pro všechny body ve vesmíru stejná) se chová podobně, jako horizont událostí černé díry. Ta vyzařuje Hawkingovo záření, Unruhovo záření je tedy podobné podstaty, ale týká se horizontu celého vesmíru.
No a Rindlerův horizont vznikne, pokud akceleruješ směrem ke konci vesmíru (což, vzhledem k tomu, že tento konec vesmíru je všemi směry stejně daleko, znamená, že stačí akcelerovat kterýmkoliv směrem - trochu to připomíná vrcholnou scénu z Cimrmanova Dobytí Severního pólu, ale na to má copyright Svěrák, takže tento výjev fyzika už nemůže použít, protože ta je celá public domain). Pokud začneš akcelerovat, tak se změní vlnová délka Unruhova záření ve směru, kterým akceleruješ.
No ale teď přijde to složitější a méně intuitivní: asi to víceméně každý pochopí, pokud jde o prosté, translační zrychlení, "furt za nosem". Mike ale použil toto pro vysvětlení rotace galaxií - s tím, že odstředivé (či spíše dostředivé zrychlení - odstředivá se říká síle, která na ně působí), kterému jsou vystavené hvězdy obíhající kolem středu galaxie (centrální černé díry), se také počítá jako akcelerace vůči "konci vesmíru" v Hubblově vzdálenosti. Hvězdy obíhající kolem středu mají svůj Rindlerův horizont, ale v závislosti na vzdálenosti od středu své galaxie vidí Unruhovo záření o delších různých délkách a jejich setrvačná hmotnost je tedy různě modifikována (= i stejném absolutním počtu částic tvořícím hvězdu: částice vystavené různému zrychlení mají různou hmotnost, to je základ MiHsC).
My toto na Zemi nejsme schopni změřit, protože rozdíly akcelerací vůči kosmickému horizontu, které umíme uměle vytvořit, jsou naprosto zanedbatelné oproti celkové akceleraci, kterou pociťuje Sluneční soustava obíhající kolem středu Mléčné dráhy (nicméně, experimenty s rychle rotujícími disky, zejména supravodivými - tedy vysoká akcelerace a ještě něco navíc k tomu, naznačují mlhavé výsledky zhruba v tomto směru - ale potřebná rotace pro makroskopické výsledky je tak rychlá, že stejně nemáme materiál, který by se udržel pohromadě, při tak velkém dostředivém zrychlení). Tzn. vesmír v newtonovském měřítku zůstává opět prakticky stejný, jen občas se projeví nějaká anomálie - pro MiHsC jsou flyby anomálie kosmických sond prakticky to samé, čím byla anomálie dráhy Merkuru pro Ensteinovu teorii relativity.
Mike mj. tvrdí, že takto předpověděl i anizotropii kosmického mikrovlného pozadí apod. - tzn. žádná sranda. Favnul a retweetnul mi pár věcí, takže jestli z něj jednou bude nový Einstein, tak to budu vyprávět vnoučatům (jestli nějaká stihnu, teda... ve svém věku)
Mj. jsem mu poradil, ať Pioneer anomaly radši stáhne z headlines - i kdyby měl pravdu (což věřím, že je možné), tak většina lidí, co to sleduje, bude reagovat přesně jako ty.