GRANTORINO: A jo, pravda :) Takže teď si můžu připadat jako ten Salieri vedle Mozarta :)...

Ale ne, já ti to přeju. Fotografická paměť je fakt fajn věc. A za svoje pokroky, několikamnohonásobně menší než tvůj talent, stejně tak zůstanu vděčnej. Uvidíme za deset let, porovnáme síly, muhehehehe :D

GAF:
JANCICEOPICE: tomu se říká fotografická paměť, já tim například taky disponuju ;)
Fotografická paměť - Wikipedie
http://cs.wikipedia.org/wiki/Fotografick%C3%A1_pam%C4%9B%C5%A5

-- Když si chce člověk zapamatovat čísla nebo písmena (např. delší) je dobrý si je pamatovat tak, že člověk zavře oči a kreslí si myslí na to černý pozadí na zavřených očích. Čim zřetelněji tim líp. Tj. takhle si je postupně zapíše a pak, až potřebuje vyvolat, tak zase zavře oči a čte (kouká se) co tam má zapsaný.

Můžete být překvapeni jak dobře to může fungovat. A jak člověk fakt "vidí" všechny ty čísla, jejich detaily atp... Ale pravda, chce si je tam kreslit poctivě, aby je člověk fakt aspoň trochu "viděl" a to může třeba i docela trvat.

Jinak se tomu říká taky vizualizace nebo "prostě si něco představovat" :) Matně si pamatuju že používání týhle schopnosti prej sahá minimálně do starýho Řecka.

PS: přijde mi zajímavý, že jsem schopnej - respektive je mi dovoleno - psát jenom hodně veliký čísla. Jestli to tak můžu říct, tak několik centimetrů na výšku. A nevidim barvy. Jenom takový nezřetelný a zároveň zřetelný tvary. Když se snažim o menší nebo o faktickou barevnost tj. abych tam měl fakt obrázek a víc místa, tak mi to nejde. Snad časem po dalším tréninku. Zase je fakt, že si je můžu psát co celýho prostoru, tuhle někam dolů, tuhle uplně napravo až mimo zrak, tuhle jakoby zezadu, že se překrývaj s těma vepředu jakoby 3D a tak... Tyhle triky si asi každej pak už vymyslí dál.

MILUCH: nee, tohle se tak jakoby tají, vlastně tak trochu rezonuje, jenže to zase nepatří k tichu, žejo... Je to skoro až hmotné. Možná si to namýšlím, ale po chvíli soustředění nebo takovýho zaposlouchání-zadívání se se to dá vycítit v čemkoliv a kdekoliv. Snad jenom ve zvuku samotném tim spíš, když je hlasitý (třeba auto) mi dělá problém to najít.

Hele lidi, znáte takový to ticho na pozadí všeho? Jak zní ve všem. Rezonuje ve věcech, ve zvucích - no rezonuje asi ne - jeví se...nevím jak to říct. Jakoby až hmotné ticho. Vnímáte to někdo někdy? Umíte se na to naladit na delší dobu?

...asi jsem měl napsat něco užitečného - pozitivního, co :)

JANCICEOPICE: mno tak to je fajn. Přeju.

nevím...ale já se furt až tak špatně necítím :-))) co vy? nejedná se spíš už o chronický pocit neštěstí? že ikdyž je vlastně člověk šťastný, tak si to jen nechce přiznat? to štěstí prostě nikdy nebude dokonalé, tak jako my sami, tak jako každý vztah, cokoliv...mě jen štve, že ze sebe děláme otroky moderní doby, zapomínáme, co jsme, máme čím dál tím víc volného času, na úkor něhož se "nudíme", nevyužijeme ho adekvátně a pak moc přemýšlíme, blázince praskají ve švech :-))

(což býval docela dost můj problém mimochodem)

např: studium toho co člověku dělá problémy a proč se pořád cítí tak špatně nestačí k tomu, aby se naučil cítit se dobře

JANCICEOPICE: o to taky jde.

GAF: jj, přesně...no ale dá se z toho vzít ponaučení...

Study of madness isn't enough to create sanity.

SQARA: Jj....já si říkám, kam až to povede...ale např. já jsem teď už měsíc v Itálii a naopak lidi mi tu přijdou neuvěřitelně sdělní, komunikativní, přátelští a otevření...jasně, občas pozoruju, že se např. zabáváme nad písničkama, které někdo pouští z telefonu, ale to se ještě dá...Naopak, když tu byli malí Švýcaři a každý měl svůj ultra boží phone a při večeři do toho každý klepal a s nikým si nepovídal...no, spíš se právě bojím o ty děti...my jsme ještě generace, kterou to tak nepostihlo...ale chudáci oni :-) To je podobné, jak když jsem se kdysi v Brně v kavárně rozhlédla po okolních stolech, všude seděli párečky, holka kluk naproti sobě...ale nepovídali si, jen každý valil něco do svého telefonu :-) tak doufám, že to byla zrovna jen náhoda, bo jinak je to fakt děsivé :-)) ale tak dá se říct, že už jen tady tohle vedení diskuzí na nyxu...to asi též není uplně košér :-))

JANCICEOPICE: A to je úplně přesně to, nad čím jsem zase přemýšlel já. Najít komunitu lidí, který takhle uvažujou, se kterýma bysme mohli týhle době vzdorovat :o) Protože bejt jinej takhle sám je přece jenom obtížný, ten pocit, že někam patřím, je - jak zjišťuju - nezbytnej.

Kolektivní to určitě je. U mě to momentálně fakt zesiluje ten Londýn, konkrétně v jednom ohledu - v komunikaci. Lidi už tady spolu skoro nemluvěj. Každej tu má smatphone, protože je to levný, a když Vám odpovídá, už se kolikrát ani nedívá na Vás, dívá se do displeye :) Prvních pár dní jsem se tomu smál, teď mi to začíná připadat šílený.