MAR_TINA: Já si myslím, že variant důvodů je hned několik:
1. někdy je to normální projekce - matka sama vyrůstala s pocitem, že je tlustá, tak má strach, aby její dcera nezažila totéž, tak jí hrozně tlačí, jak nesmí být tlustá, což má sice opačný efekt, ale to ona často nedomyslí.
2. rodič je typ, co netloustne a je pro něj neuchopitelné, že dítě je jiné - typicky pro leptosomního rodiče je strašně nepochopitelné, jak to, že to dítě je tak tlustý.

U nás se zase vzhled nikdy neřešil, rodiče mi nikdy neřekli, že jsem tlustá, ale ani, že jsem hezká. U nás se fakt mluvilo spíš o tom, jak je kdo chytrej/slušnej/vzdělanej atd. Že jsem fakt tlustá jsem poznala až tehdy, když mi křupla kolena cestou z Bezdězu, a dodneška nepoznám, že je někdo ošklivej, dokud mi to někdo neřekne - všichni lidi se mi víceméně vzhledově líběj, ale zato mi většinou přijdou hloupí... Rodiče mi taky svorně tvrdili, že mi slušej vlasy na ježka (objektivně neslušej), brejle a hadrózní oblečení. Naopak jsem později získala dojem, že chtěli, abychom já i ségra byly co nejošklivější. Možná, že nás prostě chtěli chránit, abychom se nevydávaly předčasně do světa, aby o nás dlouho nikdo nestál.

Měla jsem ale dost kamarádek, které jejich rodiče tupili tak, jak to tady popisujete. Taky nechápu, proč to dělali - možná měli stejnou motivaci, jako naši?

Mne by zajímalo, co k tomu ty rodiče vede. Je to tak časté a u lidí, kteří mají svoje děti rádi. To už musí být nějaký mechanismus.

Zrovna nedávno mi říkala teta, mladší sestra otce, která u nás i bydlela, že jsem byla úplně normální holčička, že děti přece můžou být oplácané, aby měly rezervu (myšleno takové ty faldíky do školkového věku). Že jsem jedla běžně, jako její dcery, syn ne, ten nejedl :). A že mě naši kvůli množství jídla fakt komandovali od malička, cca od tří let.

MUZA: já poslouchala podobný věci od matky. Ty boky! Ten zadek! njn. Jsem si dovolila :)

ARGANNAH: ja mam obecne vzato jinak rodice super.
A ze jsem tlusta je pravda. Nicmene slyset to pri kazdy navsteve nemusim. Mam oci a vidim to sama, zejoo :))

SIMCIIQ: to veřejné koupání taky nenávidím, ale oblíkání jsem překonala. Vždycky jsem byla parádnice, v pubertě jsem se začala oblíkat do beztvarých mikin a podobně, aby moje estetično urážející tělo nebylo vidět, ale cca na vejšce mě to přešlo. Ráda se hezky oblíkám, nakupuju šaty, mám ráda, když se lidem líbí, jak jsem oblečená, těší mě, když mě někdo pochválí, a aspoň tohle drobné potěšení si kvůli komplexům odpírat nehodlám. V tomhle jsem holt marnivka. :)

MADIETTA: taky me spoluzaci sikanovali.. dalsi hrebicek do rakve nizkeho sebevedomi.. :)
ACIDQA: taky nesnasim verejne koupani a svlekani, nosim prevazne cernou..

Jezis holky dik :) je fajn vedet, ze zakomplexovanych holek diky rodine je nas tu vic.. hned se mi lepe dycha ;)

Ale tak já mám tuhle zkušenost samozřejmě taky - kdepak jsem asi vzala tu letitou poruchu příjmu potravy, že. Nicméně jde to přecvaknout, fakt jde, v nějaké fázi se to povedlo a dneska mám opačný problém - kdyby mi nadváha nekomplikovala pohyb a nezačínala mi dělat zdravotní problémy, fakt bych se na to hubnutí už vykašlala, je mi absolutně jedno, do jaké mainstreamové kolonky komu nespadám a kdo z toho má problém, že všechny ženy musí mít povinně stejnou postavu, jinak je oheň na střeše. Jako racionálně chápu, že tohle si v sobě musí člověk vyřešit sám a žádná přemoudřelá kráva na nyxu jako já s tím nic neudělá. ;) Nicméně fakt má smysl už se na ty svoje dementy rodiče vysrat, ať si laskavě zametou před vlastním prahem, ať už je jejich specialita cokoli - žraní, chlastání, rozvody, dělání dusna v rodině a vytýrávání svými komplexy a libůstkami všechny okolo. A srdečně doporučuju je při vhodné příležitosti do toho háje fakt poslat, mně to teda obrovsky ulevilo a od té doby byl klid.

Odmalička jsem od máti slyšela "Nežer, seš tlustá", otec zase, když mi narostly prsa a okamžitě se vahou (a genama) prověsily, prohlásil: "Dělej s těma prsama něco, nebo budeš nešťastná." CO jsem s nima jako měla dělat, ufiknout? Přešít ve čtrnácti? Drželi mě v tom, že jsem tlustá i v době, kdy jsem byla jen příjemně baculatá. S průpovídkami, ať se raději soustředím na kariéru, protože chlapi maj radši hezký holky, ne ty chytrý. Neuměla jsem ani mluvit s chlapama a to i v době, když jsem objektivně měla na to, aby mi leželi u nohou.
Jediný lék - podařilo se mi seznámit se s mužem, který kila navíc miluje. Čím víc, tím líp. A nestydí se za to, nestydí se za mě. Obdivuje mě, otlapkává mě, lichotí mi. Dokázal mě přesvědčit o tom, že i s kilama navíc jsem atraktivní, tím pro mě udělal strašně moc. Teď už jsem regulérně tlustá. A až teď - díky němu a dobrému prádlu z Caresse :D jsem schopná přijímat sama sebe taková, jaká jsem. S malinkými výkyvy.
A tenhle můj muž ví, že kdyby řekl jen jedno negativní slovo na adresu vzhledu naší dcery, zašlapu ho do země. V tom jsem nekompromisní. Takže dceři říkám, že je krásná. Mně to máma nikdy neřekla. Snad bude mít dcerka jednodušší život.

Mne cely muj zivot rika cela ma rodina, ze jsem tlusta. Prijedu na navstevu, mama mi nabidne ke kafi kolac, ale ja uz vim, ze to je cihost. Jakmile prikyvnu, hned mi tatka nebo mamka reknou: “To bys asi nemela.” Mama mi tuhle rekla, ze mi praskly tenisky, protoze jsem tlusta. (Ja, idiotka, myslela, ze jsou nekvalitni.)
Vedlo to k jedinemu. Jsem stejne tlusta a v zivote bych se nikde verejne nekoupala nebo nesvlekla. Nikdy bych se neoblekla do svetleho obleceni a vse kompenzuju mozkem a brilantnim humorem. V prdeli je nemam, ale zit se s tim da.

MADIETTA: ja taky... A jeste to uprimne prekvapeni, ze se nekomu libis takova jaka jsi a pichybnosti, jestli si ze me neutahuje... Je to na hlavu...

Holky nechte toho, vraci se mi blby vzpominky :) malem uz jsem zacla vypisovat podobne zazitky...