ALEXIS: Mno na pozvánce stojí toto:

obřad i následné Veselení bude probíhat v areálu penzionu, který budeme mít pro sebe.
Svatba je venkovní za každého počasí!
Dresscode: společenské oblečení na obřad, na večer smart casual (nedbalá elegance)

Me se ta myslenka taky libi ;)

MORGAIN: Jsem pro. Mam tu nejaky veci a jste budu delat probirku...

MADIETTA: Umím si to představit, patřím mezi ty, co i v době, kdy tlusté nebyly, byly za tlusté považované, protože jsem přerostlá - velká, vysoká, statná kostra, osvalená.
A přitom v rodině nikdo takhle velký není - táta byl vysoký, ale leptosom, na mamčině straně jsou lidi statnější, ale nejsou vysocí. Akorát ve mě se to sešlo, takže měřím 180 a mam ramena širší než polovina chlapů, co znám, k tomu i široké boky, velké nohy a ruce a tak. A do toho velký prsa...
Mamka je nicméně spíš případ 1 z mého příkladu a má poměrně vysokou sebereflexi. Takže poukázáním na to, že to co dělá, je tak trochu kontraproduktivní a že já si pořeším život po svém pomohlo a už mam celkem pokoj. Ale teda samozřejmě k tomu něco takového udělat člověk stejně nejdřív potřeboval dospět a srovnat si to sám v sobě. Ve věku, kdy tyhle pindy přijdou, na to člověk nemá, to je jasný, takže ty komplexy vzniknou, pěkně se rozvinou a až zpětně, když se s nima člověk trochu vypořádá, je schopen taky umlčet kritiky.

MORGAIN: tohleto (bod 2) má celý život moje švagrová. Tchyně je drobounká, 155 cm, 45 kilo i s botama, je taková celý život, jí jak vrabec, trpí nechutenstvím. Švagrová je po někom z příbuzenstva o 20 cm vyšší než ona a má postavu plavkyně - široká ramena, mohutnou kostru, je přirozeně osvalená. Tchyně do ní celý život vandruje, jak je tlustá a jak nesmí jíst a tloustnout ještě víc, švagrová v podstatě nikdy v životě nejedla normálně, celý život je na nějakých dietách, cvičí jako blázen, nemá na sobě gram tuku navíc a tchyně jí pořád, pořád říká, že je moc veliká.

KLAIR: malinove poustim po zkousce doma ;)

KLAIR: Simča si vzala malinové, modré jsou pořád volné.

ADELHAIDA: k tomu "dodneška nepoznám, že je někdo ošklivej, dokud mi to někdo neřekne"... já možná taky ne nebo minimálně dřív jsem to tak měla, jaksi neřeším ostatní až tak moc očima jako spíš nějakýma pocitama z nich, z toho, jací jsou, a "kdo milý, ten krásný"... já měla v dětství kamaráda, kterej byl fakt kulička, ale došlo mi to vlastně až zpětně při pohledu na fotky ze školky. V dětství mi nedocházelo, že je v nějakém ohledu nepatřičnej, připadal mi prostě fajn a nic jiného jsem neřešila.