GENTIANA: To je ovšem úžasná historka :) Až se zas budeš chtít něco učit, pětkové kódy dodáme!

ROMI: Páni, to mě těší! Měla jsem pocit (co se tak mihlo za posledních pět let na nyxu), že ty jsi vysazený spíš na akčnější věci :)

Nicméně Argo už mi povolilo šířiti informaci, že druhý díl na Vánoce bude, což reálně znamená, že musí být někdy v říjnu; tak to jsou tři měsíce... Kratší odstup si reálně asi těžko představit.

BORGDOG: no, ten typ jsem já, k mý sociofobii patří, že nejezdím do zemí, kde se nedomluvím aspoň blbě... a ráda cestuju. A moje matička dává k dobru, jak si v pondělí vymyslela, že ve čtvrtek letíme na Madeiru a já mezi prací a sháněním desinfekce v místní knihovně zapůjčila konversační příručku a během oxidování na letišti a následného letu zvládla asi tři čtvrtiny, takže jsem tehdy ještě jako blondýna oslňovala domorodce a nasírala Čehůny, kteří tam byli s touž cestovkou, protože mi majitel restaurace nosil mlsotky zadarmo... matička by ještě zapřeháněla, jak toto dělám zcela běžně a bez jakéhokoli duševního úsilí, což ovšem není tak úplně pravda.

ROMI: Obávám se, že typy Lucasova otce včetně výchovy, kterou praktikují, skutečně existují. Akorát, když se na ně přijde, dočkají se útulného bydlení na státní útraty. Lucas mi nepřišel jako superman - jeho nadprůměrné schopnosti jsou víceméně duševní, a lze je dobře zdůvodnit právě Gilesovým "výcvikem," pobytem na Össe a jistým talentem. Existují lingvisté schopni plynně mluvit třeba třiceti jazyky, což už není TAK daleko od lodního össeinu - nevidím tedy Lucase jako supermana, spíš člověka zoceleného (a kapku pokřiveného) výchovou i životem.

BRAMBOREENA: To znám, já taky sociofob. A včil jsem vedoucí, lezou mi sem lidi, kteří mi třesou prackou... takže tu mám na vnější desinfekci od těch otravných špinavců půllitr laciné kolínské; kdyby byla mé vlastní výroby, tak se dá i naředit a pít, používám lékařský líh, ne denaturák, ale až tak hluboko jsem zatím neklesla, i když bych někdy ráda.

Všechny postavy jsou vymyšlené, jen ta Pinky je reálná: podle mě. K telefonátům neznámým osobám (na úřady, po doktorech...) se odhodlávám v průměru tak pět měsíců. Dopis jsem sice nešlohla, ale její pocity jsem psala podle situace, kdy jsem se někdy zhruba ve třiceti letech odhodlávala jít reklamovat vadné boty (rovné dva roky, než bylo pozdě; i ta lhůta, než pan profesor umřel, je přesně reálná). (Tohle dilema už jsem si ale teď, ve dvaačtyřiceti, už vyřešila: vím, že to nedokážu, takže cokoliv rozbitého rovnou zahazuju a vnitřní boje s tím spojené neřeším). Je to příšerná osoba, ta Pinky. Já ji taky nenávidím. Nejradši bych jí zakroutila krkem. :)

Naopak Lucas mi pomáhá. Když jsem měla teď vlízt do tý televize, tak jsem celou noc předtím nezamhouřila oka (jako doslova; akorát jsem co hodinu vylezla z postele a šla si loknout whisky z lahve :D); ale pak jsem si řekla 'Lucas by tam šel, tak ty musíš taky!) :D

ROMI: tož s hrdinou se každý ochotně identifikuje, takže neřeší, že je trochu moc superman.

jak to tady ctu, tak me bavi, ze Pinky vam prijde nerealna a takovej superman Lucas (ci jeho otec) vam problemy nedela :) spis verim, ze potkam nekoho jako Pinky nez nekoho jako Lucase :)

ZUZKAOU: Takové případy se bohužel okolo školství a práce s dětmi až juniory občas potkat dají...

ARGANNAH: ale tak to bych zrovna i brala - tím že zůstala sama a věnuje se vlastně pořád tomu samému - juniorský oddíl plazmového lyžování, tak ji nic nedonutilo dospět - takže je mentálně furt absolventka.

BORGDOG: Za papír nemůžu mluvit, ale v e-booku nic takového není.