SHEALA: Ó, když mi bylo pět, byla jsem ve Velkých Losinách s maminkou podívat se, jak se dělá ruční papír. Obří kádě se slizkým hnusem mi fakt utkvěly. Do Velkých Losin netřeba příruční aiö nosit, mají svá vlastní! Teď ho tam akorát vhodně nalákat...
Nechal se odvést do půlkruhové podzemní místnosti. Měl na sobě oblek z hedvábí – volné kalhoty a otevřenou vestu bez rukávů –, což přesně splňovalo össenské požadavky na vhodný oděv v chrámu a zároveň mu to umožňovalo bez úhony přežít v rozpálených ulicích města; ale v tom sklepení ho okamžitě roztřásl chlad. Na takovém místě se dobře daří myceliu. Ve výklencích po obvodu stálo pět kádí a mezi nimi stůl, všechno z kamene. Obešlo se to tu sice bez Akkütlixovy sochy, ale jak si něco nedomýšlet? Lucas hodlal transakci vyřídit co nejrychleji – a hlavně se tu ničeho ani nedotknout.
"Teď můžeme mluvit neoficiálně," promluvil opat. "Jako představitel úřadu ti to nabízet nesmím. Ale existují látky, které by ti mohly pomoct."
"Doufal jsem, že tvá moudrost mi ukáže cestu," souhlasil Lucas. "Rád se odvděčím Církvi darem, který předám do tvých rukou. Snad přijmeš oběť i ve skromné formě bankovních kuponů."
Kněze to pobouřilo. "Nestojím o úplatky! Jednám tak, jak mi velí povinnost! Pokud milost boží vyléčí tvé tělo, snad i tvou duši přivede k Církvi. Substance, které ti přinesou záchranu, jsou přímo zde."
Počet sarkofágů byl sám o sobě návodný dost, ale teď si Lucas všiml i vytesaných znaků. "Pětice?!"
"Ano. Posvátná sadba; to nejcennější, co ti Össe může dát. To je lék na tvoji nemoc." Opat ztlumil hlas a spiklenecky nakrčil uši. "Je to veliká čest. Tvá nemoc je důsledek hříchu, a ten může napravit jen skutečná svátost. Bude zapotřebí především ökrë, podané rituálním způsobem. Přestože to není vůle Církve, jsem ochoten ti pomoct… pokud to zůstane naším tajemstvím."
Tajemství! Proti vůli Církve?! Kdyby si opat řekl o nějakou částku, třeba i závratnou, možná by mu Lucas uvěřil; ale Knihy znal příliš dobře, než aby v téhle rádoby zbožné rétorice neviděl rozpor. Církev u svých svátostí bezpodmínečně trvá na dodržování předepsaného postupu. Jakékoliv neortodoxní řešení zavání herezí. Domlouvat se s někým tajně za účelem upevnění össenské víry – to samu podstatu té víry popírá. Za to Akkütlix žádného aktivistu nepochválí.
Odkašlal si. "Respektuji Pětici, ale důsledně se vyhýbám pití odvarů."
"Ty ti ale nenabízím," řekl opat. "Neživé toxiny v odvarech sice navodí určité stavy duše nebo těla, jenže nikdy nevyvolají změnu. Odvar a spóry se k sobě mají jako mouka a osivo. Vybereš si mouku, když máš upéct chleba každý všední den; ale jednou za čas musíš zvolit zrní, pokud má něco nového růst. Jestli chceš, aby se navrátila rovnováha, je nutné vložit aktivní spóry do otevřené rány. Rozhal si oděv. Polož se na tenhle stůl."
"Taková pocta mi opravdu nepřísluší–"
"Nemusíš mít obavy!" chlácholil ho opat. "Vím, že lidé ze Země se pohledu na krev radši vyhýbají, ale tady stačí jen mělký řez." Kožní záhyb na jeho bradě se zvedl v náznaku povzbudivého úsměvu.
Lucas se taky usmíval; chladně a vytrvale, zatímco mu v duchu spílal. Řež si mělce do vlastního, ty mizero! Jenže bohužel věděl, že k uchycení spór stačí i škrábnutí.
"Mycelium není tak děsivé, jak si myslíš." Kněz odklopil víko prostřední kádě, té s ökrë; musela tam být ocelová ložiska nebo převody, protože blok kamene sklouzl do zadní části výklenku úplně hladce. "Přistup blíž. Přesvědč se na vlastní oči."
Ano. To přesně Lucas plánoval: přesvědčit se. Ale ne o věci v kádi. Udělal opatrný krok směrem k výklenku, jako by celou tu nabídku pořád ještě zvažoval, ale přitom kněze nepřestal sledovat.
Ten si kradmo sundal brýle. Jeho oči se na Lucase lačně upíraly.
A vzápětí ho sevřely v trëighrü.
Bylo to jako útok ze zálohy; ostří pohledu, které nic netušícího člověka paralyzuje a přiková na místě. Kdyby na to Lucas nebyl zvyklý, v tuhle chvíli by se nedokázal ani pohnout; zůstal by tam jako brouk nabodnutý na špendlík – s pokleslou čelistí, vytřeštěnýma očima, rukama škubajícíma se v křeči a ochromenými plícemi; načež by lapal po dechu, vrávoral a omdléval, dokud by se pod ním milosrdně nepodlomily nohy. Jenže on zvyklý byl. I při trëighrü koutkem oka postřehl pohyb, jak knězova pravačka bleskově vjela do záhybů roucha. Něco se mihlo vzduchem s děsivým zasvištěním, které se mu připomnělo z dob nekonečně dávných; a vzápětí to plesklo o hladinu.
Össenský bič. Lucasovi se ježily chloupky na zátylku, když si to uvědomil… když si připomněl, jak snadno tahle věc protrhne nechráněnou lidskou kůži. Teď mu byla v letním oblečení zima dvojnásob. Össenský bič, právě ponořený do kádě s houbou, aby ve spleti vláken ulpělo živoucí mycelium. Stačí jediná dobrá rána. Ökrë rovnou do krve.
"Pojď blíž," šeptal kněz. V trëighrü probleskla pečlivě utajovaná dychtivost...