Tak jsem tu o tom ještě přemýšlela (to je nebezpečný :D)...
Jestli je Mycélko blbě napsané nebo ne, o to až tak nejde – někdo pochopil, jak jsem to myslela, někdo ne, a já se můžu do budoucna snažit být ještě názornější a vysvětlit to líp, ale každopádně to nezachráním žádným komentářem, když jsem to nedokázala sdělit v románu. Podstatné jsou ty výhrady ideové. Jestli fakt šířím xenofobii a rasismus a nenávist a jánevímcoještě.
No tak, bohužel...
Ano.
Já si opravdu upřímně myslím, že různé kultury si NEJSOU rovny – jinými slovy, že některá kultura JE lepší než jiná. Opravdu si myslím, že až potkáme lidojedy, NEMĚLI bychom jejich zvykům ustupovat jen proto, abychom neranili jejich city a nenarušili jejich identitu. To, co naše západní civilizace dokázala, je hodno obdivu, a neměli bychom se za to donekonečna omlouvat a stydět a znevažovat to.
Naše civilizace ztratila ideovou soudržnost, kterou měla předchozí dva tisíce let. Věřím, že tenhle rozpad je nutný a žádoucí, protože snažit se udržovat v dnešní době monolitickou jednotnou ideologii už je nemožné a taky hloupé. Už nevěříme "velkým" systémům, které nás v různých dobách stmelovaly. Jenže tahle ztráta směřování podkopává naši vlastní identitu a vede ke ztrátě pudu sebezáchovy, což je první krok k zániku. Neříkám, že se máme vrátit zpátky a nastolit tady militantní křesťanství či budovatelské nadšení; ale fakt si myslím, že ve svém vlastním zájmu bychom o tom měli přemýšlet a pokusit se rychle naši identitu definovat – protože když v ní nebudeme mít jasno, jednoduše všechno odkýváme těm, kteří jasno mají. Když se naší ústřední hodnotou stane bezvýhradný multikulturalismus, je to trochu jako pustit si demokraticky do sněmovny komunisty nebo fašisty. Oni o ničem nepochybují, čili se rychle postarají, aby nadále už nic jiného nebylo. To, co teď nejvíc potřebujeme, je naučit se rozpoznávat přesně tu tenkou hranici, do které je to ještě tolerance a pluralita (a prostě dobrý), a odkdy už je to relativismus, pasivita a pitomá snaha vyhovět úplně každému (čili zlý). Co je legrační paradox: lidi rozčiluje postava Pinky, protože neustále ustupuje, přešlapuje, bojí se úplně všeho (hlavně aby ji neobvinili z arogance či drzosti) a sama vlastně nemá nic, co by chtěla. Jenže ona zosobňuje přesně tenhle přístup, který v celém tom multikulti uvažování cítím: "Počkáme si, až nám řeknou, co chtějí, a pak jim vyjdeme vstříc až k hranici totální rozplizlosti a popření sebe sama, protože my jsme tady přece ti hodní."
Já sama nevím, co by se s tím (v našem reálném světě) dalo dělat. Kdybych to věděla, dělala bych politiku a nepsala bych o tom ságy. Nepomůže definovat "vnějšího" nepřítele; to už jsme tu měli. Problém je v nás.