Aš-šád si to přečetl z protonace. Schválně je tam scéna, jak ve starém Lucasově domě zaleze do ložnice a dělá průzkum, aby bylo naznačeno, že podobné věci umí a že si takhle vytahuje informace, kudy chodí. Navíc měl ještě týden na chatě, kde ho mohla všemožně zaučit Sofie. Beru to tak, že on si musí permanentně věci ověřovat a reálie nasávat z okolí, protože kdyby to nedělal, problém vznikne mnohem dřív - totiž hned jak otevře zobák. Někdo, kdo byl pět století mimo vývoj jazyka, už by nejspíš nemluvil úplně srozumitelně. Ale kdybych tam měla ještě sáhodlouze popisovat, jak se Aš-šád pomalu adaptuje na pozemské reálie, zanesu to šílenou nudou. Tím spíš, že tam zásadně (a záměrně) nikde není ani jedna jediná scéna z jeho pohledu.
Ve čtvrtém dílu o tom přemýšlí Sofie:
Bezpečnější je rovina sexu než temné kaňony nitra. Sofie si radši nepřipouštěla, že se tak úporně drží záležitostí těla, aby ji nemohla zdrtit nevyzpytatelnost Aš~šádovy duše.
Protože duše, to bude asi potíž. Proboha, za jeho měkkýma hnědýma očima se klidně mohly skrývat celé tuny vesmírné cizoty: absurdní náboženské představy, které mu nasadili do hlavy divoši na Fomalhiwě, absurdní zvyky, absurdní Prsty Chaosu. O jeho pravém Já toho věděla málo. Ve skutečnosti nic. Uměl jíst příborem, nosil pozemské šaty a četl si na Síti zprávy. Zvládl lehkou konverzaci, politické vtipy i narážky na večerníčky z dětství – což je jinak test, který prý cizí agenty bezpečně prozradí. Nikdy nevypadl z role; nikdy se nespletl v archetypech, v slangu ani ve stylu. Měla pocit, jako by se sem přistěhoval jenom z jiného kouta globalizovaného světa: jenom ze sousedního habitatu, nikoliv z dokonale neznámé planety. Mluvil s ní o Trismegistu, který byl snadno představitelný, ale mlčel o Hiwaiw. Nezahlédla jediný odlesk toho, čím byl tam. Urrümaë. Co je vlastně skutečnost? Aš~šád vplul do pozemské reality a převzal pozemský způsob života tak hladce, jako když chameleon přeleze na vedlejší list.
Jen tu a tam něco zaskřípalo. Vada na kráse: trhlina v plakátu... trhlina v realitě.