Čtenářská:
K Časovému dluhu ze sbírky Na konci apokalypsy jsem se dostala až včera. Pojala jsem totiž touhu si tu povídku vychutnat na papíře a kniha konečně přestala být hlídána a očítána :-) Povídka tady paní spisovatelky je v ní s náskokem nejlepší, dílem proto, že konkurence je chabá či věkem zvetšelá, dílem proto, že je prostě dobrá. Okoralému srdci čtenářově, které již zřídkakdy nad něčím zaplesá, tu nechybí nic z toho, po čem prahne: pěkný jazyk, stavba a zaujetí rozumové i emoční; nemluvě o dalších pár kamenech do obrazu argenitového vesmíru. Jednotící pozadí dává i jednotlivým povídkám výtečný přesah; není to náhodný kolemjdoucí, ale oblíbený, byť jen zřídkakdy viděný příbuzný, se kterým rádi kohokoli seznámíte. Velice též oceňuji ten prvek (který mám v knihách nesmírně ráda, ale je málokdy k vidění), že když autor něco zná, namátkou o zahradách, tak to využije na úrovni, která není didaktická ani samoúčelná, ale přiměřeně podaná a zajímavá a slouží svému účelu. Povídku tedy doporučuji.
Fanynkovská:
Loannet! Loannet? Jako by se náhle slunce rozzářilo jasněji, ocásek se nadšením zatřepetal, obličejové svaly jeví potřebu vyskládat se do poněkud nepříčetného výrazu. Jaká laciná podbízivost přidat těch pár zmínek o Loannetovi! Košík koťat! Orosená růžová poupátka! Západ slunce nad tropickým ostrovem! Přeci na to neskočím? Aha, skočím. Co se dá dělat: ono vrátit si ten pocit, kdy jsem se s ním potkala poprvé, vlastně vůbec není špatné... teď už jen vytáhnout ze zaprášené krabice ten kus opálu, o kterém jsem si tak zdařile předstírala, že je to argenit, a znovu si přečíst Eternaal. :-)