Tak hlásím, že jsem po třítýdenní kočovné dovolené zase zpátky u soustruhu (a pátého dílu). Mám pocit, že tady dlužím odpověď, a asi to bude chtít rozsáhlejší post (něco jako "přiznání iluminátů"). Nebudu sem dávat kód na spoilery – předpokládám, že pokud vůbec někdo bude ochoten dočíst následující sáhodlouhý text do konce, tak jedině proto, že chce pátý díl, čili ten čtvrtý asi zná a prozrazení děje mu nevadí.
Mycelium (tehdy ještě zvané "Jantarové oči") jsem nabízela v roce 2007 s tím, že má pět dílů a je hotové. Byla to naprostá pravda, skutečně jsem měla napsanou pětidílnou knihu. Jenže to nebylo to Mycelium, které nakonec vychází a které čtete. Každý díl měl 15 kapitol (zatímco teď je jich vždy 25) a byl doopravdy kratší (tj. kapitoly nepřibyly tím, že bych ty stávající nějak přečíslovala, nýbrž fakt jsem hodně textu dopsala). Bylo tam jen komorní jádro příběhu o Lucasovi, Kamëlë a Aš~šádovi. Össeané fungovali jenom jako kulisa, Lodě vstoupily do děje až ve čtvrtém dílu a Sgen až v pátém. Gerdánci tam nevystupovali vůbec.
První díl (který je pořád dost komorní) byl v zásadě stejný jako publikovaná verze, ale končil v momentě, kdy Lucas oznámí Pinky, že musí odjet. Uzavírala to scéna se Staffordem ("Nedívejte se, Royi! Nedívejte se na to!" – Ale on se podíval.). Fomalhiwan si nezahrál vůbec, Angaëdaë nepromluvila a Kamëlë se jen mihla.
Na začátku druhého dílu se Lucas teprve chystal odletět ze Země: zlikvidoval svou identitu, nasedl na Travisovu Loď, v půlce dílu Aš~šáda našel, pak ho přivezl a po souboji se züregahlem zase ztratil. Mezitím se vynořila Kamëlë a bylo tam několik žvanivých kapitol o ní a Jeraldovi (které jsem pak před vydáním naštěstí vyškrtla). Končilo to kapitolou "V nemilosti", kdy Stafford nadává Lucasovi do vlastizrádců.
Třetí díl začínal kapitolou "Lahvičky a amulety" – Lucas přijde za Ëltaühl do krámku, NEkoupí si olej na auru, hledá Fomalhiwana, zavzpomíná na Slavnost prvního kroužku, najde stopu u Sofie v Blue Springs a vyslídí Aš~šáda v jeho doupěti. Souboj s Össeany na klinice byla jen podružná událost na nepříliš význačném místě uprostřed dílu a vůbec to nesouviselo s Loděmi. Hned poté následovala cesta do Karibiku za Nörhgöwhöekem, Lucasův klíčový rozhovor s Aš~šádem na břehu moře a scéna s jedem.
Čtvrtý díl odpovídal dnešnímu čtvrtému dílu – objevení Zelené lastury, Aš~šádovy potíže se stříbřitým chladem, Stafford na Neptunu, mše za mrtvou Loď. Končilo to v okamžiku, kdy Zelená lastura nevysvětlitelně zmizí.
Pátý díl byl hlavně o vztahu/konfliktu/dramatu Lucas–Sofie, Sofie–Aš~šád a Lucas–Aš~šád, přičemž na konci se k tomu coby katalyzátor připletli Lodě, Hvězdovládci a Sgen. Ještě jsem zvažovala, že o posledně jmenovaných ještě kus dopíšu a dílů bude nakonec šest (Pětice össenských drog plus "protilátka" – sühëhl).
"Díly" ovšem byly míněny jenom jako části jednolitého příběhu, takže mi vlastně bylo jedno, že končí víceméně v náhodných bodech děje. Psala jsem si to pro sebe, vydání nebylo nijak domluvené, rukopis jsem dala jenom betačtenářům a do nakladatelství to prodifundovalo tak nějak samovolně (ID Grobenius ví). Chvíli to vypadalo, že by to mohlo vyjít v podobě dvou tisícistránkových knih (první tři díly coby příběh Lucase, vrcholící scénou v Karibiku, a další tři díly coby příběh Aš~šáda, Sgena a Lodí). Nicméně pak zase svitla naděje, že knih by mohlo být pět (to byl rok 2008 – v Albatrosu vyšlo "O snovačce a přemyslovi" a to se líbilo, takže se zdálo, že se hecnou a vydají mi to skutečně po dílech, což je riskantnější a dražší). Tím pádem se ale vynořil praktický problém s kompozicí: pokud díly vyjdou každý zvlášť a s nějakým časovým odstupem, měly by mít jasně definovaný konec, aby aspoň trochu fungovaly jako samostatné romány. Čili jsem se vrátila zase na začátek k prvnímu dílu a začala to přepisovat.
Do prvního dílu jsem přesunula kus z druhého, aby se náznaky naplnily a Lucas Aš~šáda skutečně našel v rámci jednoho románu. Tím stoupl počet kapitol na 25 a dostalo to zhruba dnešní podobu. Rukopis se v zásadě líbil, ale v Albatrosu chtěli úpravy a zadání se několikrát měnilo (o tom už jsem psala jinde: chvíli to měl být "psychologický mainstreamový román z blízké budoucnosti", což znamenalo vymýtit všechny sci-fi prvky, chvíli zas "space opera", což znamenalo naopak je tam dodat). Nemohli jsme se shodnout, tak jsem si to nakonec udělala po svém (doplnila jsem tam ještě novou postavu, totiž Maëwënë – ta byla původně součástí beztvaré masy "zlých Össeanů" a byly o ní jen zmínky, ale teď dostala několik scén ze svého pohledu, což tomu dodalo "světodějnou" intrikářskou rovinu a pohled z druhé strany barikády) a nabídla první díl v Argu.
Zatímco tam ležel, předělávala jsem dvojku. Tím, že se její první polovina přesunula do jedničky a ještě zmizely kapitoly o Kamëlë a Jeraldovi, které se mi přestaly líbit, z ní najednou skoro nic nezbylo, takže nastaly další přesuny. Publikovaný druhý díl se skládá z trosek původního druhého dílu plus nově dopsaných scén s Kamëlë a Maëwënë (kapitoly 1–11) a většiny původního třetího dílu (od kapitoly 13). Nově přibyla cca čtvrtina textu – všechno o Halessym, Lodích a Ranganatanovi. Víc prostoru dostala Fiona a amulet. Ze souboje na klinice, který byl předtím zmíněný na dvou stránkách, se stala vrcholná událost a závěr druhého dílu (a Lucasova zvláštní schopnost, která se původně měla odhalit až v pětce, se projevila už tam). Úpravy tomu myslím prospěly, ty poslední dvě kapitoly jsou nejlepší a druhý díl dostal jasné téma (Lodě a Lucasův kontakt s Nimi).
Uff, druhý díl jsem tedy dala nějak dohromady (zhruba v době, kdy se o prvním rozhodlo a už se připravoval k vydání), ovšem vznikl tím megaprůšvih v podobě trojky, ze které už fakt zůstala jen ohlodaná kostřička a ocásek. Měla jsem akorát rozhovor Kamëlë s Parlüxöelem, nějaké její retrospektivy z Össe (rozhovory s Aöhrlëmëgerlem), Lucasovy retrospektivy (o Slavnosti prvního kroužku), Fionin problém s hmyzem v obýváku, vyvrcholení Pinkyna problému s dopisem a scény v Karibiku – dohromady necelou polovinu textu, který tam nakonec je. Vyřešila jsem to radikálně tím, že jsem tam přidala Gerdánce (Tali je úplně nová postava, všichni agenti taky, celá gerdánská linie vznikla dodatečně). Zakomponovala jsem tam Lucasovu matku (což bylo původně až v pátém dílu, ale ke Gerdáncům to logicky patří), přibylo hodně scén o Fioně, přidala jsem úvodní scény Lucas–Aš~šád (které líp předznamenávají závěr v Karibiku), Lucasův rozhovor s Drahokamou, scénu se Sgenem na dvorečku, Lucasovu cestu do Zelené lastury, přesunula jsem tam kapitolu Sestry z misie (která byla původně ve čtyřce) a Jaro v Tivoli (která byla až v pětce) a vylepšila i konec (původně Kamëlë jen nastražila stříbřitý chlad Aš~šádovi do pokoje a utekla, což by byla od ninžovské gleewari asi pěkná blbost, že ano). A opět si myslím, že ty nové části jsou nejlepší a bez nich by to vůbec nebylo ono.
Se čtyřkou to bylo jednodušší. Ta začíná tak, jak začínala původně, a až po lodní mši ("Zavíjení lastury") je to přesně původní čtvrtý díl. Nově jsou tam vsunuté kapitoly o paní Naori (její rozhovor se Sofií tam sice byl, ale celá zápletka se sektou vznikla dodatečně). Všechno od dvacáté kapitoly (150 normostran) je navíc a původně to tam buď vůbec nebylo, nebo to bylo až v pátém dílu. Nově jsem dopisovala všechny scény z pohledu Daniela, linii z pohledu Julie, Lucasovy "výlety" do vesmíru, Lucasův závěrečný (rozhovor?) se Staffordem a události na Marsu. Z pátého dílu jsem tam přesunula Lucasův rozhovor s Halessym ("Pikle psychologů"), jeho hádku s Fionou o D-alfanech a Fionino zklamání z Andyho. Stihla jsem to tak tak, vyrvali mi to z disku rovnou do sazby.
No. Ovšem tím pádem z pátého dílu opět zbyly jen ohlodané zbytky, protože velké části z něj jsem mezitím přesunula do trojky a čtyřky – slušně řečeno, celé jsem to zkanibalizovala. Mám závěrečnou scénu (která je napsaná už asi dvanáct let), několik větších ostrůvků souvislého textu o zmiňovaném trojúhelníku Sofie–Lucas–Aš~šád (taky starých dvanáct let – jsou z něj ukázky na mycelium.argenite.org) a 150 normostran nově budované kontinentální kry, táhnoucí se úhledně a systematicky od první kapitoly dál (což jsem celé psala letos, z původní pětky jsou tam zakomponované asi dva odstavce). Mezi tímto pevným začátkem, pevným prostředkem a pevným závěrem se vznáší pás asteroidů, výkřiky do tmy a zárodečná protoplazma různých dalších scén. Dohromady to má celé zatím 460 normostran (nepočítám další pomocné soubory s poznámkami, osnovami, chronologií událostí den po dni a tak dále). Teoreticky bych to mohla nějak slisovat do kuličky, pospojovat, splácat a tvářit se, že je to všechno, ale to zásadně nechci. Nové linie z trojky a čtyřky potřebují uzavřít. Mám to celé rozvržené, vzhledem k masivní odúmrti původních účastníků v závěru čtvrtého dílu dostanou prostor další dvě postavy, které tam sice vystupovaly už dřív, ale žádné scény z jejich pohledu tam nebyly (ne, tím nemyslím Aš~šáda – jemu do hlavy nikdo neuvidí až do trpkého konce!), a vysvětlí se, co se vysvětlit má. Čtvrtý díl měl v rukopisu 545 normostran, ale když vidím, co všechno tam ještě potřebuju a hodlám vecpat, obávám se, že pětka ho trumfne. Baví mě to, těším se na to a po třech týdnech bez hub a bez hmyzu (teda... ve Španělsku v hotelu jsem zašlápla jednoho pěkně vypaseného švába, ale to se nepočítá) se nemůžu dočkat, až se na to vrhnu.
Jenom... jaksi... letos v září to nebude.
V Argu to teď přesunuli na březen 2016, což znamená mít rukopis před Vánoci. No tak to se snad dá. Čas jsem si na to vyhradila a budu doufat, že nenastanou žádné katastrofy, které by mě od toho odvedly. Snad se mi zašlápnutý Hmyzí bůh nebude mstít a zdejší osazenstvo mě nepřijde uškrtit...