KASUMI: To já už jsem to vychytala - za poslední dva roky jsem musela tolikrát vysvětlovat, o čem je Mycelium, že už to normálně fakt dávám pod patnáct minut! :D
No ale vážně - ještě k tomu podotknu něco obecného, protože mi to svého času vrtalo hlavou.
Někdy před dvaceti lety jsem slyšela přednášku Ondřeje Neffa pro začínající psavce (klasika, úvod do řemesla). Mimo jiné uváděl kritéria, jak poznat dobrý příběh, a jedním z nich bylo - "dá se v několika větách jednoduše shrnout, o čem to je". Naproti tomu jsem pak četla úvahy o psaní od dalších autorů, a kdosi (ach ta skleróza, kdo to jen mohl být? Že by snad Uršula le Guinová v předmluvě k některému ze svých románů? Možná, k ní by mi to sedělo) prohlásil pravý opak: "Kdyby se to dalo shrnout v několika větách, co by mělo za smysl psát o tom několikasetstránkový román?").
Pár let se ta dvě tvrzení v mé tupé hlavě jen tak převalovala bez pochopení, ale nakonec jsem dospěla k pěkné dialektické jednotě protikladů a došlo mi, že pravdu měli oba a problém je akorát v tom, že nebylo dostatečně přesně definováno, co se míní tím "o čem to je". Může to znamenat prosté "shrnutí děje" (to měl zjevně na mysli Ondřej) - a tam nezbývá než souhlasit. Člověk si skutečně může vyzkoušet, že u všech dobrých (slavných, oblíbených, zajímavých...) knih shrnutí udělat jde. Často je trapné a plytké (viz třeba shrnutí děje Pána prstenů, Duny, Harryho Pottera...). Působí jako totálně nezajímavá blbost a absolutně z něj člověk nepozná, proč je ta kniha tak dobrá. A co hůř - lze si představit knihu s přesně stejným shrnutím děje, která je naopak příšerně příšerná, a není způsob, jak bez dalších informací poznat, jestli bude dobrá nebo ne.
Ovšem kromě "shrnutí děje" má kniha zároveň i cosi jako "vyznění". To je taky odpověď na otázku "o čem to je", ale funguje přesně naopak: u dobré knihy by "vyznění" nemělo být možno shrnout příliš snadno. Pokud to jde, kniha je pravděpodobně tezovitá a angažovaná (v tom nejhorším smyslu slova). U dobrých knih je naopak možné vést dlouhé debaty a psát dlouhé diplomky na téma "co tím chtěl básník říct" - a u těch nejlepších se na tom lidi ani neshodnou, protože každý si v nich najde něco jiného a pochopí ji jinak (podle toho, na jaké úrovni s tou knihou komunikuje). (Tohle je třeba dobře vidět u těch nejlepších dětských knih: děti vnímají příběh, ale je tam i další rovina, kterou si vychutná předčítající rodič; výborně to funguje třeba u Muminků nebo u Medvídka Pú).
(Ech, omlouvám se, že jsem se tu tak rozjela... od Kasumi taková nevinná poznámka a já tu zas rozvíjím teorie :D no nic...)