KASUMI: To já už jsem to vychytala - za poslední dva roky jsem musela tolikrát vysvětlovat, o čem je Mycelium, že už to normálně fakt dávám pod patnáct minut! :D

No ale vážně - ještě k tomu podotknu něco obecného, protože mi to svého času vrtalo hlavou.
Někdy před dvaceti lety jsem slyšela přednášku Ondřeje Neffa pro začínající psavce (klasika, úvod do řemesla). Mimo jiné uváděl kritéria, jak poznat dobrý příběh, a jedním z nich bylo - "dá se v několika větách jednoduše shrnout, o čem to je". Naproti tomu jsem pak četla úvahy o psaní od dalších autorů, a kdosi (ach ta skleróza, kdo to jen mohl být? Že by snad Uršula le Guinová v předmluvě k některému ze svých románů? Možná, k ní by mi to sedělo) prohlásil pravý opak: "Kdyby se to dalo shrnout v několika větách, co by mělo za smysl psát o tom několikasetstránkový román?").
Pár let se ta dvě tvrzení v mé tupé hlavě jen tak převalovala bez pochopení, ale nakonec jsem dospěla k pěkné dialektické jednotě protikladů a došlo mi, že pravdu měli oba a problém je akorát v tom, že nebylo dostatečně přesně definováno, co se míní tím "o čem to je". Může to znamenat prosté "shrnutí děje" (to měl zjevně na mysli Ondřej) - a tam nezbývá než souhlasit. Člověk si skutečně může vyzkoušet, že u všech dobrých (slavných, oblíbených, zajímavých...) knih shrnutí udělat jde. Často je trapné a plytké (viz třeba shrnutí děje Pána prstenů, Duny, Harryho Pottera...). Působí jako totálně nezajímavá blbost a absolutně z něj člověk nepozná, proč je ta kniha tak dobrá. A co hůř - lze si představit knihu s přesně stejným shrnutím děje, která je naopak příšerně příšerná, a není způsob, jak bez dalších informací poznat, jestli bude dobrá nebo ne.
Ovšem kromě "shrnutí děje" má kniha zároveň i cosi jako "vyznění". To je taky odpověď na otázku "o čem to je", ale funguje přesně naopak: u dobré knihy by "vyznění" nemělo být možno shrnout příliš snadno. Pokud to jde, kniha je pravděpodobně tezovitá a angažovaná (v tom nejhorším smyslu slova). U dobrých knih je naopak možné vést dlouhé debaty a psát dlouhé diplomky na téma "co tím chtěl básník říct" - a u těch nejlepších se na tom lidi ani neshodnou, protože každý si v nich najde něco jiného a pochopí ji jinak (podle toho, na jaké úrovni s tou knihou komunikuje). (Tohle je třeba dobře vidět u těch nejlepších dětských knih: děti vnímají příběh, ale je tam i další rovina, kterou si vychutná předčítající rodič; výborně to funguje třeba u Muminků nebo u Medvídka Pú).

(Ech, omlouvám se, že jsem se tu tak rozjela... od Kasumi taková nevinná poznámka a já tu zas rozvíjím teorie :D no nic...)

dneska se u nas doma stala kuriozni situace
pritel: tys cetla mycelium, vid?
ja: jojo, super kniha
pritel: takze si to mam poridit jako audioknizku?
ja: jasne!
pritel: a o cem to je?
ja: no.. jeden clovek .. vlastne predstav si zemi, jsou tady nejaci emzaci, co vzyvaji hmyziho boha.. a jedi psycho houby.. a ten clovek vlastne vidi nejaky spiknuti.. a ze ten hmyzi buh vlastne neni dobrej.. a taky jsou tam mluvici vesmirny lode.. . vis.. ja vlastne nevim, jak ti to nejak jednoduse vysvetlit :D

tohle se mi snad jeste nikdy nestalo :D

BRAMBOREENA: Upřímně v tomto případě, mi přijde Cornholiova práce tak dobrá, že bych volila co nejjednodušší typografii. Prostě se vyprdnout na "fičury" a nechat to v bezpatkovém písmu, které by se nebilo s tím, co je použito v úryvcích, barevně to vypíchnout a hotovo. Ale ono se to mluví z bezpečí vlastního monitoru. :)

Ech. Me se taky libily nektere drivejsi vic, ta spodni je z meho pohledu spatna hlavne proto, ze ty ctverecky evokuji pixely a dost se to bije s temi prouzky v obrazku, holt Radek se tam porad snazi dostat nejaky dalsi " digitalni efekt" a ja se mu uz dva mesice snazim v mailech vysvetlit, ze je to blbost.
Vetsi problem mam ale s tim pozadim. S temi texty "snovacskych retezcu" jsem si celkem dlouho hral, jsou to vsechno veci, ktere v knizce zazni (a ktere mi Vilma poslala) a jsou mezi ne vsazene citaty z knizky. Radek posunul nebo zmensil ten ustredni motiv a do prazdnych mist za nej asi doretusoval kusy tech textu, takze ted jsou obcas urizle v pulce slova. Detail, ale zamrzi, kdyz se s tim clovek uz jednou piplal, navic na knizce to bude v citelne velikosti.
Proste tahle obalka je pro me dost zasadni lekce, jak veci priste nedelat:)

JULIANNE: Co se typografie týče, nemůžu se rozhodnout, jestli se mi líbí, nebo ne. Ten nápad s písmeny V proměněnými v háčky je super, ale bohužel to není moc čitelné.

PIPIN: Lepší klepadla než chapadla! :) Budou, budou, ale ve stejné podobě jako předtím, ke starší verzi jsem se nevracela. Oproti textu z Imperia Bohemora je tam jedna scéna navíc (o sedmnáctém listopadu a Blaníku), ale jinak je to úplně identické a kdo to zná ze starého vydání, ten to fakt nepotřebuje (tedy akorát kvůli skvělé obálce!!!). Holt už jsem tak senilní, že se mi to líbilo, jak jsem to před osmi lety nasmolila, a nutkání to přepisovat jsem nepocítila.

I když vlastně - jo, je tam něco navíc! Je tam doslov od bohemistky Joanny Czaplińské, kde rozebírá, kde a jak se v české literatuře objevoval motiv kněžny Libuše. Když může mít Sombra v Zeleném draku, karmínovém lvu odborný historický doslov od Františky Vrbenské, já musím mít samozřejmě něco extra a dojdu si pro to až do Polska! :D Joanna je chytrá ženská a doslov je super.

Vrátím se k té Snovačce: když už jsme tu rozmázli obálku, dám sem ještě taky úryvek, aby se vědělo, co je to zač. Je to městská fantasy, odehrává se v roce 2020 a vystupuje tam Kazi, Teta a Libuše. Dojde na magii, islamisty, tajnou službu a lidské oběti (to je takový můj trademark). Čili je to takové "Mycelium light verze" :)


Libuše prudce zvedla hlavu. Zadívala se k severu: tam vedlo okno a tam se už rozlévala tma, jak se páteční pracovní den měnil v pracovní večer a posléze v pracovní noc. Seděla tady a doháněla proflákané včerejší odpoledne. Měli zrovna rozjetých několik velkých akcí. Zřejmě by šla do práce i v sobotu, kdyby na zítřek znovu nepřislíbila účast Vernerovi –
Škubla sebou. Jenže ono to nebude jen tak, co? pomyslela si a natáhla se pro mobil.
V dalším okamžiku jí zazvonil v ruce.
"Verner," promluvil povědomý hlas stroze. "Chci se s vámi dohodnout, že bychom to odložili na odpoledne. Přeskočíme tamto kolem svatby a sjedeme rovnou ten závěr. Třeba ve dvě?"
"Co se stalo?" zeptala se Libby.
"Detaily bych radši probral osobně."
Neříkejte, že si sakra zrovna vy nedokážete ohlídat odposlechy, měla Libby na jazyku. Ale vtíraly se důležitější otázky. "Ta mašina byla zapnutá, co? Myslím – i potom."
Rozhostilo se ticho. "Jak to víte?" řekl Alan Verner konečně.
Libbin pohled zalétl k novinám, které tu náhodně otevřela, zatímco čekala, až se jí stáhnou maily. "Víkendová příloha," řekla. "Vychází už v pátek. Pěkné čtení. Taky jsou tam fotky."
Znovu ticho. "Vy myslíte, že to může mít souvislost?" zeptal se Verner nevěřícně.
Asi nemyslím, když o tom mluvím! zuřila Libby v duchu. "Od kterého okamžiku to jelo? Máte tam časový záznam, ne?"
"To je celkem podružná–"
"Ne, to je důležitá," uťala ho Libby.
"Možná jsme se toho... ehm, omylem nějak dotkli, takže se to zapnulo," připustil Alan Verner bez nadšení. "Přesně tou dobou, jak jste tam vykládala takové ty divné věci. Nastal trochu zmatek."
Libby zavřela oči. Čili před tím proroctvím. Ne že by ji to překvapilo. Zatímco se Alan Verner poroučel na zem a padal kolem ovládacího pultu, zřejmě zavadil o spínač. Virtuál byl ještě v pohotovostním režimu; žádná nutnost zadávat před spuštěním kdovíjaká hesla nebo kódy. Olověné dveře do místnosti s generátorem zůstaly otevřené. Nikde žádné odstínění. Okamžitě se vytvořilo pole –
"Řekněme, že existuje určitá... konstrukce. Určitá modelová situace," řekla Libby. "A pak přijde impuls z virtuálu, který z pouhé možnosti udělá v jistém smyslu skutečnost. Vznikne to, čemu říkáte snivotvar. Najednou je tady hypotetická zneuznaná čarodějka –"
"Poslyšte, Libby, je pěkné, že jste se takhle vžila do své role, ale tohle už –" začal Verner.
"Jen si ji zkuste představit," řekla Libby vážně. "Křehká rudovlasá dívka. Má zelené oči jako Milla Jovovich. Fyzicky není nijak zvlášť silná, ale zná magické způsoby, jak ovlivňovat hmotu. Kdyby se jí zachtělo, dokáže holýma rukama zbořit Nuselský most... samozřejmě za určitých přesně daných podmínek." Nadechla se. "Tahle vykonstruovaná osoba má pocit, že vládnout by měla ona, protože zná nejmocnější kouzla; jenže kněžnou ji nezvolili. Není ani prvorozená, ani vyvolená, nýbrž hloupě uprostřed. Žárlí na své sestry, a obzvlášť na tu mladší, která udělala kariéru. Hledá ji napřed na Vyšehradě... jenže Vyšehrad, to je taky taková ahistorická záležitost, že ano? To vám jistě pan Štáhlavský přesně rozebral, že v době Libuše žádný Vyšehrad neexistoval. Kdyby se ta legenda někdy stala, – jako že všichni víme, že se nestala! – odehrávala by se někde na severu Čech... u Bíliny, u Teplic. Čili čarodějka chvíli bloudí nazdařbůh, než si ujasní plány. Náhodou se zastaví u kamenné sochy – a jak ji osloví jménem, změní její tvar. Tuhle zanechá stopu v asfaltu. Támhle zboří sklad. Ale nakonec se zorientuje – a pak vyrazí ke zdroji síly, která ji probudila. " Odmlčela se. "Nedělejte si iluze, Vernere, že vás tam nenajde."
Alan Verner mlčel. "To je blbost," řekl konečně. Ale jeho hlas nezněl zrovna jistě.
"Jasně. Je to jen hypotetická možnost," souhlasila Libby. "Ale virtuál teď v žádném případě nezapínejte." Zaváhala. Chvíli si říkala, že mu nebude radit; že nemá zapotřebí všechny ty potíže, které z toho poplynou; jenže pak pomyslela na Teth, nabitou zuřivostí, která je dost možná právě v této chvíli na cestě k jejich tajnému pracovišti pod horou Říp. Teth, klanící se modlám. Posvátným hájům, studánkám... a Svantovítovi. Svantovítovi, který si za oběť žádá víno, medové koláčky a život zajatců. "Poslouchejte mě," řekla. "S mytickými představami by se mělo bojovat mytickými prostředky. Vezměte si lepicí pásku. A na každou tabuli skla v každém okně přilepte dubový list. Na dveře zrovna tak. A nezapomeňte na ventilační mřížky."