KAVEN: S tím Jakubem jsem se letmo seznámila (= mluvili jsme spolu asi dvě minuty) loni na Fénixconu (scifistické akci, měli jsme tam křest nějaké antologie), šel si tam nechat podepsat Mycelium - no a panika mě chytla už jen při pohledu na ten jeho výtisk: co pár stran vlepené takové ty samolepicí papírky na poznámky, takže se celá ořízka knihy ježila způsobem málem dikobrazím. Obdivuju ho, že to takhle dokázal přežvýkat, fandím mu - ale rozhodně jsem se ještě neodvážila tu práci otevřít a přečíst a dokonce to výslovně záměrně udělat nechci, dokud nebudu mít dopsáno (jestli se odvážím pak, to budu řešit, inu, pak). Když to řeknu hnusně - člověk prostě při psaní nesmí přemýšlet o tom, jak se zavděčit akademikům, protože to je totálně paralyzující.
Já už teď nečtu ani recenze a názory; na minulého silvestra jsem si to dala jako předsevzetí, že se nepodívám na hodnocení Mycelia na Legii, Goodreads a Kosmasu, a fakt už jsem to rok a půl neudělala. Na začátku jsem to sledovala přímo úpěnlivě, každé ráno jsem se dívala na hvězdičkové skóre a žebříček prodejnosti a tak, a to je cesta do pekel, člověk z toho úplně zmagoří a přidělává si naprosto absurdní stres. Stejně si to píšu po svém, jinak to dělat nechci a nemůžu, a sice mi možná takhle unikne nějaký zajímavý postřeh a dobrá rada, která by mi pomohla se zlepšit atd., a to je jistě škoda; ale racionálně vzato negativa převažují. Nečtu už ani recenze; když se nějaká vynoří, tak ji prolítnu co nejrychleji (spíš abych neměla vůči autorovi morální dluh, plynoucí z toho, že tomu věnoval čas a já nafoukaná obluda si to ani nepřečtu :D) a všude přesdílím na sítích (protože propagace je potřeba vždycky, co kdyby někomu náhodou ještě ty houby nelezly i ušima). V téhle fázi už stejně žádné radikální posuny významu a zásadní kotrmelce v Myceliu dělat nemůžu; nějak je to vymyšlené a rozvržené, poslední scéna je už deset let napsaná, čili musím to dovalit do konce ve stejném stylu a jednotně. Třeba si pak všechny reakce přečtu zpětně a vezmu si z toho nějaké poučení do dalších projektů.
Ale, mimochodem... člověk se někdy neubrání, třeba když mu někdo názor pošle mailem, že ano; zrovna asi před dvěma týdny jsem si takhle dopisovala s jedním známým, dá se říct kolegou (protože taky píše sci-fi), a ten mi psal rozklad, proč má Pinky úplně strašnou povahu a že je divné, že v Myceliu nehraje žádnou roli armáda (protože v reálu by tam určitě nějaké speciální jednotky naběhly, místo aby všechno řešila velmi omezená skupinka civilistů jako u mě). Pinky mi omlacuje o hlavu kde kdo, a mám na to takový pěkný bonmot: "když si malíř vybere jako model šerednou stařenu, plyne z toho, že maluje mizerně?" Zato ta armáda, ta mě vzala, v tom měl nepochybně pravdu, fakt jsem na ni zapomněla. Pak jsem další den strávila přemýšlením, jak tam do finále ještě narychlo nějakou tu military namontovat (velitelé, můstek, křižníky, výbuchy, děla, práááásk!), no a nakonec jsem si řekla, že na Davida Webera či Johnaka Kotouče stejně nemám, lézt jim do zelí nebudu a holt zůstanu u těch svých psychotronických kouzlíček a lovu beze zbraní :D Následkem toho mám další bonmot: "Ano, svět je plný barev, ale já přesto nemám v šatníku jedinou věc oranžovou, žlutou či skořicovou, protože prostě vím, že tyhle odstíny mi nesluší. Takže v Myceliu holt taky není všechno. Co mi nesedne, to tam nedám."