Když už dneska večer prokrastinuju na sítích, ještě podpořím ten čerstvě založený Klub přátel posmrtných prdů a něco mu sem dám.
Tohle je scéna, kterou jsem zrovna dneska (teda teď už včera) definitivně z šestého dílu vyhodila. Tedy – ona byla zastaralá už asi šestnáct let, ale pořád jsem si myslela, že v nějaké pozměněné podobě tam zůstane (protože už k ní mám skoro nostalgický vztah); jenže ne, prostě to nefunguje, už to tam nepasuje, musí to pryč.
Je to scéna setkání Lucase s Aöhrlëmëgerlem a v souboru s románem ji vláčím už od roku 2001. Přežila asi čtyři chcíplé počítače a konverzi formátu napřed z WordPerfectu do Wordu (.doc) a pak do .docx. Odsouvala se z dokumentu s prvním dílem až do toho s posledním. Čili je to opravdová relikvie a nepochybná vykopávka. Byla to jedna z vůbec prvních scén, které jsem do Mycelia (tehdy ještě "Jantarových očí") napsala – a úplně první, kde vystupoval nějaký Össean. Tady se celá idea takové civilizace zformovala. (Dotyčný je Aöhrlëmëgerl, ale tehdy se ještě tak nejmenoval.) Ještě jsem nevěděla, jak Össeani vypadají a co jsou zač. Netušila jsem, že budou mít trëighrü – ale právě to, co se tady náhodně stalo, vedlo k myšlence, že by nějakou podobnou schopnost mít mohli. (Tehdy ještě představa trëighrü splývala s nějakou obecnou "psychotronickou nadřazeností", kterou jsem naopak potom Össeanům nedala.) Nevěděla jsem, že Össeani budou mít Církev – to se tak nějak namanulo až později, aby se vysvětlilo, proč ten chlápek chodí v takovém hábitu. ("Nějaká církev" tam ovšem byla jen jako standardní fantasy rekvizita – teprve pak přišel útok 9/11 v New Yorku, který jí dodal aktuální náplň a podobu.) "Velekněz" se z chlápka stal celkem logicky (ono to tam tehdy taky bylo provizorně, ale pak jsem si zvykla a už to zůstalo), ale zatím ještě nebylo rozlišeno, že "vykonavatel" čili "züregahl" bude samostatná funkce a zastávat ji bude někdo jiný. Věděla jsem, že Lucas bude mít nemoc (to byl výchozí předpoklad k celé té postavě), ale nebylo specifikováno, že se před záchvatem nějak rozostřuje vidění; tady se to najednou náhodně vyvrbilo a náhodně "propojilo" s psychotronikou a pak už jsem se toho prostě držela. Spousta detailů je oproti verzi v knihách jinak (Sofie má jiné povolání, používají se jiné dopravní prostředky, paleta potenciálních dějotvorných mimozemšťanů je ještě mnohem širší – jen jsem je tam vršila a nevěděla jsem, které z nich pak k něčemu použiju a které ne). Některé věci právě z téhle scény prodifundovaly dál a zůstaly tam bez dalšího vysvětlení (náhodná Gerdánka, která tam projde, se mi natolik líbila, že způsobila, že Gerdánci mají extrémně světlou pleť, že vůbec Lucas je napůl Gerdánec, že Ainei nosila taky děti v košíku na zádech a že se Gerdáncům říká "grófové", i když to nikde nijak není vysvětleno a nemá to žádnou souvislost s ničím. Vlastně – i Gerdánci si právě v téhle scéně zahráli poprvé.) Zkrátka – tohle je zárodečná protoplazma, vyvržená v okamžiku prvotní inspirace. V jednom pytli jsou tam zárodky, které se pak namnožily do celých tkání, a jiné, které smutně chcíply.
Pro mě je na tom zpětně zajímavé to, že se dobře ukazuje, co je na příbězích důležité a co ne: všechny konkrétní reálie světa jsou vlastně nepodstatné, protože i když jsou tu uvedené jinak a z hlediska "kanonické" vydané verze jsou ŠPATNĚ, pořád je to nepochybně ta samá kniha. A naopak to, co podstatné je – protože to i po všech těch letech zůstalo beze změny – je charakter Lucase coby hlavní postavy, dynamika jeho vztahu k (mimozemské) autoritě, způsob jeho myšlení a jeho přístup k nastalé situaci. Tohle to drží pohromadě – ne to, jestli se jezdí autem nebo lítá v taxíku. A proto nikdy nebudu psát knihy tak, že bych napřed "konstruovala svět" – a s "tvůrci světů" (třeba konkrétně s Johnakem, se kterým často bývám někde na besedách a který je typickým příkladem autora, který postupuje naopak od světa k postavám) vlastně nenacházím společnou řeč. (Tedy my se shodneme bezvadně, to zas jo – vždycky si v závěru besedy řeknem, že je moc pěkné, když si každý autor píše svoje knihy po svém.)
V mé FB bublině se momentálně přetřásá případ mrtvého psa a jistého netaktního politika; tož tohle je vyšší level, mně po sedmnácti letech společného soužití umřela scéna. Musí z toho vypadnout ven, protože všechno, co na ní (snad možná) bylo trochu zajímavé, se dávno použilo jinak jinde a jen by se to opakovalo; ale vlastně to byla taková ta pomocná červená nitka, která to celou dobu držela pohromadě a ukazovala směr. Takže, RIP :D
(A naopak Klub přátel posmrtných prdů nechť nám žije a vzkvétá :D)