KAVEN: :D No to je příspěvek do dodatků! Trapní autoři fantasy dávají do knih mapičky celých elfích kontinentů, ale mít tam plánek bytu, to ještě určitě nikoho nenapadlo!
On to vlastně není byt, ale řadový domek s malou zahrádkou (takového vlastně anglického typu, ale i v Brně jsem takové domky viděla) - čili na jedné straně musí být vstup a na protější straně balkónové dveře z obýváku na tu minizahrádku (která pak má na zadní zdi nápis Nechť přijde tma), zatímco vlevo a vpravo jsou další stejné domky se stejnou zahrádkou. Taky jsem tak nějak předpokládala, že to má asi patro nebo podkroví (když už je to teda nudlovitý a vlastně dost mrňavý dům), ale je fakt, že tam se nikdy nic neodehrávalo. Čili oproti babiččinu bytu by v tom obýváku musely balkónové dveře být v té stěně vpravo. Pak se ještě ví, že u vchodu je nějaké to "závětří" (čili stříška před vstupem), ale to tam asi v zásadě máš.
Jediný pořádný popis byl asi v prvním dílu, kdy tam slídí Kamele (ale jsou tam i rozměry zahrady, čímž je daná šířka celého domu - šest metrů):
"A přesto se právě vracela k jeho domu.
Vystoupila na náměstí, aby v databázi taxíku nenechala adresu, kterou třeba někdo bude filtrovat. Byly čtyři hodiny ráno. Pospíchala liduprázdnými ulicemi rezidenční čtvrti; trapný případ, holka, která jde sama z večírku. Ale málokterý maniak má chuť znásilnit Össeanku. A tohle byla navíc dobrá čtvrť: elegantní řadové domky s miniaturními atriovými zahradami – sice žádné velkolepé vily, ovšem zato jen kousek od centra. Nezdálo se pravděpodobné, že se ji tu někdo pokusí zabít.
Pomohla si levitací a vyhoupla se na dvoumetrovou zeď mezi zahradami, která tu úporně vytvářela iluzi soukromí. Mohla po ní přeběhnout a dostat se k domu zezadu, a tím se vyhnout fotobuňce, která spíná světlo před vchodem. S rozpřaženýma rukama utíkala po deset centimetrů širokém plastovém hřebenu a vlevo i vpravo měla zahrádkářské pokusy všech sousedů, čerstvě resuscitované po uplynulé zimě – ratanová křesílka a skleněné koule a závěsné koše plné cibulovin; plastové antické sochy mezi vavřínem a levandulí; plastové Buddhy mezi bambusem; plastová ptačí pítka mezi vším možným; sochy z Eridanu, zahradní grily, fontánky vypnuté na noc, betonové žáby, želvy a kosmické lodě, litinové sluneční hodiny, terakotové truhlíky, barevná pískoviště a ekologický kompost, to všechno směstnané v nepatrném prostoru šest krát šesti metrů, náležejícímu tomu kterému domu.
Lusova zahrada byla prázdná.
Kamëlë zlehka seskočila na opršelé dřevěné patio. Ne, nebyla to úplně pravda: nějaké keře tu rostly, vkusná kompozice v rozích, jak to navrhl architekt. Jen tu chybělo cokoliv jeho.
Přeběhla k domu. Opřela se zády o hladkou stěnu z kompozitu. Přitiskla na ni dlaně. Jednoduché linie, moderní apartmá, akorát podle Lusova vkusu. Jak tam ale stála a dívala se na zeď, ze které právě seskočila, všimla si na ní znaku, načrtnutého tmavou barvou. Tohle byl lodní össein; jediný kompaktní obrazec, sdělující totéž, na co by jakékoliv normální písmo – ať už běžný össein nebo terronská latinka – spotřebovalo celou řádku.
Nechť přijde tma. Nechť ke mně přijde tma!"
Teď v šestém dílu za Lucasem přijede Paul z Marsu a něco tam spolu (i s Pinky) řeší a chodí sem tam z kuchyně do obýváku, ale jak se tak na to dívám, klidně by to odpovídalo, zásadní určitě je to, že obývák a kuchyň jsou oddělené, protože ti lidi tam přecházejí z místnosti do místnosti, není to jeden spojený "living", jak se dnes dělává.
:D