E2E4: Krajkář, krajkář, ne rukavičkář! :D Nosí i závoje!
Nuže: "povídka" o Černých studních (do antologie, kde chtěli sto stránek) měla někdy v dubnu kolem 140 normo, zbývalo už jen finále, ale pořád jsem se nemohla dokopat k tomu, abych to uzavřela, protože mi to bylo tak nějak neurčitě líto. Někdy v červnu jsem si to konečně přiznala - prostě je to námět na román, chce to ještě rozepsat dvě linie (které tam byly kvůli úspoře místa jen zmíněné), aby to správně fungovalo, a nechce se mi to utnout, protože to tím totálně zabiju. Tož jsem bleskově vyhrabala starou cca šedesátistránkovou povídku o souloži s vesmírnou Lodí (podle data souboru ze srpna 2013) s tím, že ji rychle opráším a rozvedu to na sto stran a nabídnu to místo Krajkáře.
Napsala jsem to fakt bleskově (během června a července, z čehož ještě čtrnáct dní jsme byli pryč bez počítače), ale dopadlo to jako vždycky: nakonec to má 180 stránek, jsou tam úplně nové (zajímavější)) linie a ta původní s chlápkem z Lodi je dost potlačená. Jmenuje se to Lidské k lidskému, odehrává se to dvacet let po konci Mycelia a je to o tom, jak se zbytky össenských kněží pokoušejí přivolat zpátky nějaké přeživší Lodě - přičemž ale doopravdy přivolají něco trochu jiného, než si představovali.
Bavilo mě to psát, docela z toho mám radost, a nejvíc jsem si užívala "práci s psychotronikou". Totiž: ve všech příbězích z argenitového vesmíru musí nastat moment, kdy si postavy uvědomí existenci psychotroniky a kdy se k ní nějak musí postavit; v Myceliu je tomu věnováno dost prostoru, že se ty schopnosti zkoumají a budují; čili psát to znovu by byla otrava. Takže tady už je svět, kde o psychotronice všichni vědí - je sice potlačená karwilem, ale Aš-šád má pořád svou živnost, mluví se o tom a když na ni někdo narazí, prostě to bere jako fakt a rychle si to zakomponuje do reality. Lidi už mají mnohem sofistikovanější clony, takže působnost gleewarinů je trochu omezená, no a zkrátka celé je to jiné než v Myceliu (a právě ten rozdíl a vývoj mě na tom bavil). Hlavní hrdina - Clark - je miláček, traumátka má pěkná, tak snad se vám taky bude líbit. Plus mohutně jsem využila Kavenův generátor össeinu, je tam spousta nových pěkných slovíček. Ani jsem se tady nedožadovala betování, to se vůbec nestíhalo, jeden den jsem to dopsala a druhý odevzdala, četla mi to akorát průběžně po kouskách ID SARGO a manžel. Má to být v antologii Ondřeje Jireše (kde mají příspěvek taky Algořani, Honza Kotouč a Neffíno a možná ještě někdo), ale Vánoce se prý už nestíhají, mohlo by to být v Argu v únoru, ovšem jelikož se to odkládá už hodně dlouho, je otázka, jestli ostatní autoři necuknou a celé se to nakonec nerozpadne. No kdyby, tak je to skoro na knížku, nakonec to někde uplacíruju.
Po odevzdání téhle novelky jsem bleskově za čtrnáct dní napsala ještě jednu věc, taktéž na objednávku. To bude "vánoční" antologie Epochy s názvem Krev, mostra a cukroví, zadané téma bylo doopravdy "Vánoce". Povídka je mimo argenitový cyklus, jmenuje se Jednou se to stane, má kolem padesáti stránek a je o bytostech podobných vánočním stromkům, kteří prchají před roboty lovícími vánoční stromky. Děsně mě to bavilo, je to takové trochu... pixarovské, úplně to vidím jako vánoční rodinný film, no a hlavní hrdina je taky velká láska a cool týpek, i když je to stromeček! :D
Co se týče toho zítřejšího čtení, to je ještě úplně jiná povídka, tentokrát fakt mikro (na čtyři stránky), a byla taky na zadané téma, což znělo "A vzala jsem do ruky sekyru". Tihle lidi taky dávají dohromady antologii, ale tam je to v nedohlednu, hledají vydavatele :D Ale jelikož jsem to sepsala obratem (do čtyřiadvaceti hodin od mailu, kdy si o ni řekli), tak mě to nijak nehněte, prostě legrácka.
Čili, závěr - zakázky mám ze stolu, půjdu teď psát toho Krajkáře a doleze to odhadem tak na 250 stran.