Celou dobu žiju v domnění, že můj muž má dneska svátek, extra jsem mu o víkendu jela koupit dárek, protože jsem věděla, že pak už se do dneška nikam nedostanu. Ne, Oleg se fakt nejmenuje, svátek má příští týden a já jsem debil :D

Zalila jsem si kafe mátovým čajem, připadala jsem si u toho jako blbec.. a pak jsem začala mít hrozný pocit dejà vu - a ono jo!

Přijedu na bicyklu k benzince, koupím si vodu, přeliju do lahve, petku jdu vyhodit do koše a hmatám po tom bazmeku vedle v kýblu, že si setřu okno. Počkat...

Vezu děti ráno do ústavů. Odevzdám Matese do školky, nasednu do auta, vypnu si dětský písničky s tím, že si cestou do školy v klidu poslechnu zprávy, když tam nejsou děti....wait, cestou do školy..."Bernarde jsi tady?"Moje druhý dítě v tom autě samosebou ještě sedělo. Vždycky jsem se divila, jak může někdo zapomenout děti v autě...

Asi podvědomí...
Na cestě do práce, reklama ve výtahu:
LG OJEB TV..

Takze ja blbka se divim, proc jsem TAK MOC zrava a unavena... no jeste abych nebyla, kdyz s novym "rezimem" pravidelne nekolikrat tejdne zapomenu na leky :-/

A jak jsem na to prisla? Koukam v koupelne na policce na tejden dobrany plato s myslenkou "to je super, ze uz mam dobrano, uz bych to fakt mohla vyhodit"

A pak mi teprve sepne, ze to nejsou zadny antibiotika ani nic podobnyho, ale kazdodenni pravidelna davka :-/

Pekla jsem koláč a místo abych položila ruku na vál, kde jsem měla mouku a omoučila si ruku, jsem ji zabořila do mísy s ušlehaným tvarohem. Navíc jsem se u toho hrozně lekla, protože jsem tuhle měkkou konzistenci v mouce nečekala.

Dnes jsem ve 14 hodin dopsala závěrečnou zprávu k měření, které se konalo od 15 hodin. A vůbec mi to nepřišlo divný, měla jsem radost, že mám hotovo.

TRISSIE: připomnělas mi moje štítky: dýňová polévka, extra hnusná

že pozdě večer obvykle nejsem už intelektuálně na výši, to o sobě vím.
ale že jsem celou letošní várku cuketového kompotu opatřila krasopisně napsanými cedulkami "DÝNĚ 2015"... tak to už je trochu moc!

"Čas doplnit cukřenku" říkám si v rámci výroby ranního čaje při pohledu do krabice na cukr, která je téměř prázdná...
Vlezu do skříně, vezmu nový pytel cukru, rozdělám, a pak se mi v hlavě ozve slaboučký hlásek, který říká:

"Jsi si jistý, že chceš tu kilovku cukru přesypat do toho půllitrového hrnku čaje?"

v srpnu jsem udělala známým ke svatbě děsně originální dárek - krabičku první pomoci. dala jsem tam různý věci, který užijou v na záchranu manželství. např bublifuk nebo čokoládu. dost jsem to vymýšlela, vám řeknu. No a včera jsem náhodou našla svůj dokument z roku 2013 s nadpisem svatební dar. To byste neuhádli, co tam bylo: krabička první pomoci - byl tam popsaný bublifuk, čokoláda....

Zas ten telefon...
Tlačím buřtguláš, přikusuju chleba, přitom si něco čtu, v ruce se střídá krajíc s přístrojem. Na talíři zbývá poslední sousto, proč si jej nepřihrnout na lžíci mobilem..?

Jeden cizi, cizi taky pobavi:)

Jedu si tak po cyklostezce, predjedu kolobezkare (nebot jsem na kole rychlejsi), zaujme me informacni tabule, sjedu k ni, prectu ji, jedu, predjedu kolobezkare (co projeli kolem, kdyz jsem cetla), zaujme me informacni tabule, sjedu k ni, prectuji, predjedu kolobezkare, tabule... potreti predjizdim a slecna na kolobezce vola na sveho partnera: Kajo, uhni, uz jede treti! A vsechny na stejnym kole!

Přečíst norwegian salmon jako nonvegan salmon vyžaduje asi značnou dávku připravenosti na cokoli.

Včera v LIDLu zamyšlena cosi vybírám a přitom, abych vypadala ještě úžasněji než obvykle, vycpu jazykem pravou tvář. Najednou mám dojem, že kousek přede mnou někdo stojí. Sakra, co na mě ta ženská tak divně čumí?? A ještě se tak inteligentně tváří?? No, dobře, s trochou sebekritiky, já se taky s tou vyboulenou tváří ksichtím jako tele... počkat...

Ta "ženská", co na mě tak divně čuměla, bylo velké zrcadlo.

Fakt už s epotřebuju vyspat.

Něco podobně geniálního na zapínání dlouhého zipu na zádech jsem si vyrobila z velké spisové svorky a provázku. Škoda jenom, že jsem si to před odchodem z domu z toho zipu nesundala.