Ze života nedoslýchavých
Slyšíte: Ohřej vodu na 200 stupňů.
Máte slyšet: Rozehřej troubu na 200 stupňů...

Trámky a svačina - stěhuju patnáct masivních trámků, dva metry, tak tak akorát že je jeden po druhém vezmu a naložím. Ale mám od rána hlad, takže vezmu jabko, pustím trámek, zahryznu se do jabka, beru trámek, jabko v držce, nakládám do auta, padá mi jabko, trámek, jabko, trámek... když mě vidí soused, bere mi poslední trámky z ruky a odvelí mě do rohu sníst si jabko.
Vykládání v místě B bylo podbné, možná jsem to zkoordinovala o fous líp.
Večer ztrhaná přijíždím domů, samozřejmě už hlad, takže v zatáčkách volant do obou rukou a řezat je s jabkem v puse. Jabko se tak jí docela pomalu, takže jsem ho držela v zubech ještě tehdy, když jsem se zmateně prohrabovala kabelkou a kapsami, kde že mám klíče. Za mnou se ozve sousedův hlas "počkej, já je mám v ruce!" Otočím se na něj, on vytřeští oči (já jabko pořád v hubě, že), leknu se jeho vytřeštěných očí, zcvaknu zuby a začnu se dusit kouskem v puse.
To je naposledy, co jsem si vzala na svačinu jabka. Příště leda havlíkovy tyčinky.

Po patnácti minutách zaslouženého odpočinku po vinutí štrůdlů mi dochází, že se upečou mnohem rychleji, pokud je do té zapnuté trouby dám.

Ten batoh je dneska nějakej těžkej, nebo já tak slabej, že ho ani nezvednu?

Aha, stojim si na popruhu...

Jsem zvedava, kolikrat jeste se mi zopakuje ten error, ze nemuzu najit treba gumicku, abych litala po celym byte pul hodiny jako debil v zoufale snaze najit treba gumicku, pak vitezoslavne vylovila jednu, co treba zapadla do gauce, aby mi nasledne doslo, ze jich mam v pracovnim kufru asi 400.

Právě jsem zaslechla, jak na hřišti říká maminka dvěma holčičkám: "No jste piče". Pozvedla jsem zrak a obočí a když jsem viděla celý výjev, tak jsem až pochopila, že řeší nějakou prolézačku a věta ve skutečnosti zněla "Jo z té tyče!"

MAR_TINA: manžel mi vysvětlil, že mám otvor ve zmáčknuté tubě přiblížit k pastě, povolit a nasát. Zjevně to považuje za běžnou situaci :)

Přišlo nám do práce fakt krásný ořezávátko, na 4 průměry tužek.
Hned po vybalení jsem do něj strčila prst, au!

Je tady elektrická plotýnka, nesmím vrátit hrnec zpět na plotnu. Je tady elektrická plotýnka, nesmím...
.
.
.
.
Nepálí se tu něco?

Vstávala jsem včera nezvykle brzy a mimo jiné jsem moc zmáčkla tubu a vylezlo velké množství zubní pasty.
V rozespalosti jsem se ji pokoušela nacpat zpět.

V budově PPF jsem kdysi po tom dřevěném chodníčku málem vylezla až na stůl recepce...koukala jsem prostě po kamínkách zalitých do té pryskyřice, nebo z čeho tam tu podlahu mají. Noa teď koukám na zprávy a podle tohoto obrázku to vypadá, že jsem nebyla jediná a raději tam postavili květináče :D

Ja bych doporucovala vyndavat sluchatka driv, nez ve sprchaci. Nastesti jsem si nepustila horni sprchu, protoze jsem si nechtela namocit vlasy!

ELIZHANNAH: To takhle pracuju a abych nerušila kolegu, který zrovna telefonuje, nasadím si sluchátka. Jenže kolegu pořád slyším a slovo ze sluchátek ne. Tak přidám na volume. A pořád kolega plká a pracovní hovor nic. Tak vztekle přidávám volume a myslím si něco o bezohlednosti lidí, kteří v kanclu řvou do telefonu. A ještě na mě vrhají divné pohledy.
Samozřejmě že sluchátka nebyla zapojená do počítače, a chudák kolega se marně snažil překřičet sílící zvuk z počítače.
(Že se nezvedl a nešel na chodbu a po cestě mě nevzal po hlavě židlí, to už je jeho mozkový error.)

To takhle pracuju u počítače a nasadím si sluchátka a pak vyhodnotím, že přece jen něco (z jiné místnosti, co mě ruší při práci) slyším, a tak natáhnu ruku a přidám na volume. No, překvapivě, to, co jsem poslouchala původně bylo – nic. Prostě ticho, nezapnula jsem si žádnou hudbu. Takže volume na tom nezměnilo vůbec nic, ticho nebylo náhle tichovatější :))

Dávám sem jeden error, co jsem sem kdysi dávno dával, ale už je smazaný, tak si dovolím repostovat... posuďte sami, zda za to stojí.

Kdysi jsem se účastnil airsoftového larpu, kde jsme hráli roli Irské republikánské armády. K hraní jsme se postavili skutečně zodpovědně - jakmile jsme dorazili do Milovic (tehdy opuštěné městečko po ruské okupační armádě), tak jsme obsadili jeden barák, prohlásili ho za hospodu a rozjeli chlastačku.

(tady je ta část, kterou si nepamatuju)

V noci jsem se vzbudil a chtělo se mi na záchod. Tak jsem se pracně ztopořil do svislé polohy a vydal se k rozmazané světlé skvrně, ve které jsem tušil dveře.

Jak jsem se blížil k oné skvrně, její obrysy se postupně zaostřovaly a dávaly tušit, že to skutečně jsou dveře, leč zřejmě v nich stojí někdo přibližně humanoidních tvarů (lépe jsem v tom stavu opravdu nedokázal zaostřit). Tak jsem řekl "Uhni!" a lehce ho plácnul.

Víte, co udělá člověk, když do něho strčíte, že jo? Jako že si popojde krok nebo dva, aby neupadl? Nebo když už upadne, tak dá aspoň ruce před sebe, aby si nenabil držku? Tak tenhle ne. Ten prostě padl jak podťatý strom, držkou přímo do kopřiv.

"Ty vole, ten je nalitej", říkal jsem si, když jsem ho překračoval. Nicméně... dotyčný se mnou začal komunikovat, přesněji řečeno na mou adresu odrecitoval většinu anatomického a zoologického slovníku, a to zcela plynule a bez jediného zaškobrtnutí. "Hele, to ale vůbec nezní nalitě", říkám si, "tak co mu teda je?"

Záhada se rychle vysvětlila. Kamarád se vzbudil chvíli přede mnou a zachtělo se mu tam co mně, ale nechtělo se mu ven z vyhřátého spacáku. Tak vstal a ve spacáku dohopsal až na zápraží. Tam vznikl problém, protože rozepnutím spacáku by mu uteklo teplo, ale spacák měl naštěstí zip z obou stran, takže stačilo dole rozepnout padací dveře a mohl si začít ulevovat.

A v té oné chvíli, kdy ve stavu blažené nirvány ulevoval svému alkoholem zmučenému tělu, přišel zezadu nějaký debil, řekl "Uhni!" a bouchl ho do zad...