Domlouvám si v optice nové brýle, nikoli silnější, nutno podotknout. Pak odejdu, že si to ještě promyslím a stavím se zítra... A po pár metrech mi dojde, že nemám telefon. Tak se tam vracím - pán na mě mává tím mobilem, mám radost - a jak mám na něj zaostřeno, spěchám rovnou k němu. Skrz skleněné dveře. Telefon je v pořádku. Nos ani omylem. Proč jen maj tak vypucovaný ty skleněný dveře?
Každopádně mi dali papírovej kapesník a pak se celé osazenstvo vytratilo a nechali tam jen jednoho nešťastníka, aby sledoval, jak jim krvácím na podlahu. Srabi.