OKENA: jojo je to tak, navic ja jsem dost precitlively clovek, takze o to hur to nesu. A on to moc neresi, resp. asi to v sobe taky resi, ale navenek vubec a pry nejak to proste udelame.. no ja vim ze nejak to udelame a nejak to dopadne, ale to nic nemeni na tom, ze mam z toho strach. A celkove ta situace je takova tezsi.. zustavam sama se psem, kde nevim jak to casove budu zvladat, do toho mam novou praci, takze jeste stres z toho.. ale nejlepsi je to asi proste prijmout, nebabrat se v tom.. ale to rikam ted, dneska jsem v klidu. Az bude odjizdet, budu mluvit jinak :)

SUFFOCATE: no, ale stejne se ti hlavou honi tisic myslenek vid, je to sileny a nejde to moc neresit. Clovek se porad sam sebe pta a jak bude tohle a tamhle to....

OKENA: nás ted ceka neco podobneho. Pritel se stehuje do jineho mesta za praci a ja zustavam v Praze. Nevim jak casto se budeme vidat, on sam nevi jak to bude, zatim jsem to pochopila tak, ze jednou za 14 dni, max. jednou tydne o vikendu. A uprimne se toho hodne bojim, posledni rok jsme byli celodenne spolu az na vyjimky.. ale snazim se to zetim neresit. Odjizdet bude v pristim tydnu a uvidime...

Jsme spolu uz nekolik let. Kdyz jsme studovali ikdyz oba v pze, vydali jsme se timto zpusobem /jen o vikendy doma a v tydnu max jeden vecer vecere/ pak temer dva roky jsme spolu bydleli a ted nastala situace, kdy ja pracuji a v tydnu jsem v pze a on ne.

Jednoduse jsem si zvykla na stav, kdy jsme se videli kazdy vecer doma, udelali si veceri, poklabosili a ted mi to chybi. Partner je pohodar, moc ho to nevzrusuje, ma vic casu na pareni her, pro sebe...no kazdej chlap vi o cem mluvim. Ja jsem z toho nesva, chybej mi ty maly ritualy, ktery jsme meli. Jsem nesva,kdyz si nenapiseme pres den, a ja mu moc nechci psat,volat, aby si nemyslel, ze jsem fnukna ufnukana. Do toho se pres tyden dejou ruzny veci, a stava se mi, ze neprijedu domu s dobrou naladou a to pak prenesu i na nej a nezacnem vikend uplne v klidu, ale treba mensi hadkou.

Situace je to asi docasna, vyhledove na rok, dva...uvidime co zivot prinese. Drahy rika, ze je to proste nutnost, jde o praci a tak to mam brat, jako fakt a nic, co by nas ohrozovalo. Snazim se.

Po tom tydnu je tezke, se na nej naladit a znovu napojit, protoze pres tyden mame jen velmi maly kontakt.
Ale dneska jsem se mu zminila, ze mi to vadi a odvetil, ze proc mu teda nenapisu nebo nezavolam castej, at necekam, az to udela on.

OKENA: když jsem poznala svého nynějšího manžela, tak kvůli tomu, aby to nenastalo, jsme se sestěhovali do jednoho bytu. Byl to trochu risk, znali jsme se pár dní. Ale vyšlo to... :)

OKENA: To záleží na mnoha okolnostech:
a) Je to na dobu určitou, nebo konec tohoto stavu je v nedohlednu?
Pokud je to na dobu určitou, obvykle se to dá mnohem lépe snést - pokud to není v řádu let, pak už je to víceméně jedno. Na druhou stranu i v dlouhodobých vztazích se stane, že jeden potřebuje odjet pracovně do zahraničí třeba na rok.

b) Je to oboustranné, nebo jednostranné?
Pokud je to jednostranné, je dobré, aby si ta strana, která disponuje větším množstvím času, jasně řekla, co potřebuje a společně jste našli cestu, jak to realizovat.

c) Bydlíte spolu, nebo ne?
Pokud spolu bydlíte, můžete si večer udělat rituál ze společně strávené hodiny (ale pozor, při pracovním vytížení bych opravdu nepočítal s tím, že unavený člověk bude mít každý večer chuť na sex). Pokud spolu nebydlíte, můžete si každý večer společně telefonovat.

Co se týče víkendu, řekněte si, že třeba soboty věnujete společně strávenému času a pokud jeden nemůže, dohodnete se na tom, jak to kompenzovat (v neděli, v pátek večer - náhodou uvolněným dnem v týdnu, etc.). Ale rozhodně je fajn trávit čas tak, abyste v okamžiku, kdy jste spolu, byli duchem přítomní a soustředili se na toho druhého a užívali si jeho přítomnosti.

Já se přiznám, že kvůli tomu, že nejspíš mám ještě stále dekompenzovanou potřebu pozoronosti z dětství, tak mám spíš tendenci s partnerkou trávit až moc času, kvůli čemuž vlastně nemáme čas na to, co nás baví. Takže už se mi vícekrát stalo, že jakmile jsme začali spolu být jen v určité dny a jindy si prostě voláme a píšeme, tak jsme ve vztahu mnohem spokojenější a víc si to užíváme.
Za sebe mohu říct, že pokud se cítíš nemilovaná, tak je dobré verbalizovat čeho si myslíš, že se Ti nedostává a říct to svému partnerovi. Pak už se s tím dá něco dělat. Ale dokud ten druhý neví, co Ti chybí, těžko Ti to může dát.
A myslím to tak, aby sis to formulovala co nejkonkrétněji - říct, že máš pocit, že se Ti málo věnuje je IMHO definice kruhem. Jak přesně bys chtěla, aby se Ti věnoval? Co bys s ním dělala, kdy na Tebe měl víc času? Pokud to můžeš dělat i bez něj, co je to, co Ti dává jeho přítomnost? Atd.

Vede tu nekdo partnerský vztah prakticky jenom o víkendy? Právě se nám vlivem pracovních okolností nastolil tento řád, a mam strach,že za pár měsíců z toho začnu hysterčit, chrlit oheň, byt nesvá, citit se nemilovaná, opuštěná ect. ect.

Zatim to nepřichází, ale znám se :)

THOMASMORTA: To rozhodně ne. Možná to tak na tebe působí vlivem písemné komunikace. Ale tak jsem to rozhodně nemyslel. Kdybych si myslel, že je blbá nebudu očekávat, že je schopná myslet. To dá rozum ne? :)

SETEC: To není zrovna vstřícný komunikační krok - ona se Tě slušně zeptala, co tím myslíš, a Ty jí odpovídáš tak, že to vyznívá, jako bys říkal, že když je tak hloupá, že to nechápe, tak ani nemá cenu se k tomu vyjadřovat.

ROSKOW: spíš napiš, co funguje Tobě.

GAF: tak se hned tak nečerti ^^

ROSKOW: o.O a to jsem řekl kde? Hele já tyhle věci neumim moc vysvětlovat a většinou mě vytáčí, jak se každej hned chytá ad absurdum a přitom tomu ani nerozumí. Asi jako Ty teď. O nějakých cizincích jsem řeč nevedl.

GAF: to je ale nesmysl :) A to jako mají žít spolu jako dva cizinci?

Podle mě si mají lidi dávat pozor ve vztahu na emoční samostatnost. Aspoň lidem "mého kmene" funguje rozlišovat dobře co chci já, co ona a neplést to dohromady na základě slušnosti a "nechat druhýho se rozhodovat sám za sebe" A taky to dál neplést s tím, co doopravdy jdou na druhou stranu dohodnout spolu.

Znáte to někdo?

Mně připadne, že spousta lidí na to hřeší a pak se hrozně kvůli tomu hašteřej. Že jako ten druhej "nedělá co má"... když ve skutečnosti to ale je nefér, protože to akorát znamená, že jeden automaticky předpokládá, že druhej myslí na to co on sám chce a myslí na to správně. To je hrozně... hrozně přehnaná představa. A přitom čim dýl spolu lidi sou, tím dýl si to jakoby hrotěj...

Říkam, ne každej a ne všude... ale je to jedno z takovejch těch nebezpečně pod kůži se dostávajících klišé, tak si toho všímám.