KOSMO: u nás byly podobný důvody opakovaným zdrojem křiku a blbé nálady: odmítal se po příchodu z venku zout, odmítal si po příchodu z venku umýt ruce, odmítal nosit bačkory (v zimě, v létě to neřeším) atp. Částečně pomohly pobídky v duchu: "Jdu si umýt, ruce - půjdeme spolu, nebo si je za chvilku umyješ sám?" (chtěl často se mnou); "Až si zuješ boty a umyješ ruce, mohli bychom si přečíst ..../ zahrát ...." apod. Nepomáhalo to vždy, někdy si obutý lehl na dlažbu v předsíni a odmít dělat cokoli. Děsně mě to vytáčelo, tak jsem si zvykla zavřít dveře od předsíně a nechat ho tam a nevšímat si ho, i když začal dělat scény... vydržel tam jednou skoro hodinu, v leže kopal do podlahy zabahněnýma botama... Postupně se to zlepšilo (samo? samam nevím). Největší záseky - odmítnutí jakékoli spolupráce, poslechnutí, byly vždycky v období, kdy jsem CHTĚLA aby poslouchal (jsem přeci rodič, autorita, dítě zkrátka občas poslechnout musí, i když tomu nerozumí atp.). V takových obdobích bylo nejvíc scén, nejméně spolupráce, nejvíc agrese z obou stran (plácnutí se snažil vracet atp.). Jakmile se dostaneš s dítětem do boje o moc, je to naprd. Pomohla nám zmíněná kniha Respektovat a být respektován. Zásadní je myslím urovnat si v hlavě, jaký způsob vztahu chceš s dítětem mít, co je pro tebe důležité a na co se vykašlat, a taky od jakýchkoliv výchovných metod a pokusů nečekej okamžitý výsledek, vždycky to chce nějaký čas. U těch méně autoritativních metod se výsledek může projevit pomaleji, ale zase se plynule přenáší na více oblastí a celkového vztahu. Synovi je teď už pět, je to totální egouš, ale přes hlavu nám nepřerůstá a s dospělými více méně spolupracuje dobře.