KOTENCE: Souhlasím s tebou, mě to taky nedává smysl platit školné za to že si moje dítě vybere (a že si to vybere :) nedělat nic :))) neberte to ode mě nijak útočně na různé druhy alternativ které u nás vznikají, je to složité, to naprosto chápu!
Ale pořad je to nějak řízený, pořád je to nějaká škola a někdo by to řídit měl a to bude asi pořád otázka jednotlivců, myslím tím osobnosti, které to mají v sobě a které ty děti umí vtáhnout do toho co sami mají tak rádi (proto to chtějí předávat dál)
Prvních pět let jsme s Denisem na přezkoušení jezdili do klasické vesnické základky, kde byla klasická, ale prostě naprosto božská paní ředitelka a všechno šlo hladce.
Na druhý stupeň jsme museli hledat novou školu, tak jsme našli rovnou od nás za kopcem školu se svobodným přístupem prostě opak klasiky.
A od začátku to byl už jen při přestupu a v komunikaci dost chaos, ale ok, je to alternativa, nefunguje dlouho, všechno si to sedá.
Denis má možnost chodit tam jednou týdně na vyučování, což je super, chtěla jsem to přesně kvůli těm ostatním dětem.
Po prvním dni přilítl domu nadšený a že tam chce chodit pořád a každý den a do školy a děti a vyprávěl... byla jsem ráda, že se mu tam líbí samozřejmě. Jezdil s klukama vlakem domů, vyváděli na nádraží, zlobili holky, učitele a byla sranda.
Po třech týdnech mi po škole oznámil, že mu ten jeden den bohatě stačí, že se tam stejně nic nenaučí, že se víc naučí doma se mnou a že tam jezdí jen kvůli těm dětem.
Přiznám se, že mě to dost pomohlo. Celou dobu jsem si nebyla jistá, jestli ho náhodou o něco neochuzuji a spousta těch klasických otázek ve mě hlodala samozřejmě, jestli je to opravdu pro něj nejlepší. A přála jsem si, aby mohl mít tu zkušenost a sám se rozhodnout. Tímto mě vysvobodil z nejistot :))
Další paradox této volnější školy pro mě byl ten, že jsem se stačila s ředitelem nepohodnout a naopak si tam velmi rozumět s jeho třídní učitelkou, která je ovšem z klasické školy a kombinuje obojí :)
Její přístup je něco mezi, učí přírodopis a moc se s nimi nepáře a Denis k ní chodí nejradši.
Z celého toho mi vychází, že není tak podstatné jakým způsobem se učí, ale jací lidé učí.