Již rozbřeská
Máčí si nohy větrem. V kaši uvízla bílá svíce
kadeřavých slzí. Vyzní sametem v proschlém jaru,
jehož souhvězdím si kachna v krmelci mává.
Má nohy větrem provoněné a úsměv květin lučních.
V trysku ukolébalo se stéblo vod, oddívajících se
vlnami pozpěvujících si smíšků. I ty dlouhé zasnění
rozletíš se do korun olší, kde svižně mýtí se stíny
tísní. I ty vnadný spáde liknavých odlesků setřeš
Marnost z povrchu ledních odštěpků. Necháváš
směť krásna tvořit tvé zelenkavé oči dokořán.
Oheň a víra. Lup, bum a prásk! Slabiky daly slovo
a vroucnost namočila si zuby jehnědami světla.
Pro tvou ozvláštněnou skvrnku na kamínku nemám
než oslavu papouškovu, jenž v hádankách se ukryl.
Dlouze, předlouze vrhal stíny na krásu, jež ve světě
čpěla. Bum, prásk! Plachost je dar, vítr ji však
Odnesl k vůni úrodné půdy. V koutku půstu vrhá
srdečné pohledy, trousící se nitrem, rozpálenou bouří
emocí a smrští polévky, uklohněné z vody a páru přemrzlých
hlíz. Prásk! toť květiny jsou, jež tě nasytí, do varu
Postrčí a tvé nitro zkřehne jak šlépěj na slunci,
jak šelest tygrů o půlnoci, jak lup, bum a prásk. Nemám
než svět pod nohami, vítr okolo hlavy, mech, v němž
svit je vlahý. Bum prásk! Skvělé jsou víry v srdce.