BUBLINKY: Dobře, že jsi zase tu. A pro mne, abych řekla pravdu, se to podstatné děje zase v prvních dvou třetinách.

ráno na levém břehu

to dobře víš, že jsem se bál
dotknout se

že jsem se chtěl
zbavit své nemoci
posichrovat si noc
která se liší od tmy tím
že není v ní nikdo, kdo by se mne ptal:
a proč mne nedržíš?

že dlouhý sen
že může trvat
na jedno nadechnutí

dívám se ti do vytrženého spánku
a namlouvám si
že smutek
můj smutek
za tebou nemůže

V bytě

kde jsem nikdy nebyla
kam mě nikdy nepozvala

a ona je jinde
ona je v jiném městě
které když nejsem zde
společně žijeme

a představujeme si Město
s jejím bytem

a často ani nemluvíme
a přesto si ukazujeme pocity
jako děti v příšeří sklepů
svá přirození.

KONZUM23: neznám ani jeden z nich. Doufám, že to, že je zajímavé sledovat reakce, patří mezi velmi obecná tvrzení, která se, jak doufám, nemohou nikoho osobně dotknout. Jsem si vědoma, že zabíhám do přílišné subjetivity, ale to už asi nezměním.

NATASHA: díky natasho za komentář, je zajímavé, jak se názory na tutéž věc liší na různých serverech. zdraví a hezký den přeje nira.

NIRA: Pomíjím tón, který je žalující až sebelítostivý, což, bohužel, básním ani básníkům nesluší.
Přijde mi škoda, že to všechno oznamuješ, servíruješ jako hotovou věc. Pak to vlastně není báseň - aspoň pokud bychom uvažovali tak, že báseň by měla sdělovat víc než konstatování typu "na stole leží jablko".

***

Já vidím, že ti lidé,
a ty obličeje,
a ty očnice,

oni jsou vyrobeni, aby se navzájem
zraňovali, aby se jizvili
jedni druhými,
a to vše jakoby mimochodem,
s nákupní taškou,
s internetem v mobilu.

Já je dobře vidím, jak se ukrývají
do svých garážových stání
a plotů opletených netkanou textilií,
aby to nebylo vidět, ty vraždy,
a ty čelisti,
a ty klouby.

Ale já je přesto vidím,
ačkoliv modře mrkající televize
odvracejí pozornost
a z komínů pravidelně stoupá dým.

Já to nemohu zakrýt
víčky ani paravány,
obličej jakoby mimochodem sešklebený,
očnice omlácené
ze samého dívání.