NATASHA: (Snad nevadí, že reaguju po takový době.)
(A vlastně nepolemisuji, jen si tak medituji. (A doplňuji.))
Mně při tom snad ještě silněji než Kruhy Psích vojáků naskočí Janotovo Protínáme kruhy (
http://www.ujdeto.cz/lyrics/oldrich-janota/protiname-kruhy-cz/ ; na některých jiných nahrávkách než na té vydané na albu Podzimní král to podle mě je zahrané (ještě) lépe, ale což).
Že si tím člověk nabíhá, je samozřejmě pravda. Je potřeba počítat s tím, že text tím chtě nechtě vstupuje do rozhovoru s klasickými písněmi.
Já můžu přinejmenším říci, že jakkoli mám obě ty písně velice rád (tu Janotovu (ještě) raději), zaprvé si myslím, že náboj má ten Thefishův vůči nim hodně svébytný, a zadruhé, když se snažím číst texty těch písní samostatně, vyňaté z těch písní, resp. jejich jedinečných "předvedení", ve srovnání s tím Topolovým mi vychází Thefishův lépe (a ten Janotův je zas dost jiného typu).
Když se na Thefishův koukám jako na pokus o rozhovor s těmi známými texty, taky to podle mě nakonec, když překonám určitou apriorní nedůvěru k takovému podniku, je docela zajímavé.
Nicméně nakonec souhlasím, že v tomto případě, jakkoli se Thefish pouští do rozhovoru dobrým textem a zajímavě, přece jen ten pokus asi nemá až takovou sílu, aby sám sebe ospravedlnil. Byl by to opravdu husarský kousek, udělat báseň, která by vstoupila do rovnocenného dialogu s autorskými interpretacemi těch písní, ne jen s jejich texty, jež od nich lze jen uměle oddělit. Nebo obecněji, která by nevyzněla především jako trochu rozpačitý pokus o takový rozhovor.