Juditě
Židovská čtvrť, Josefov,
na kočičích hlavách ozvěny bot.
Pouze hvězdy a lampy svit,
rozzařuje a stíhá lidský kmit.
Nevnímaje okolí a okolím neviděn,
citem čirým polapen, zaslepen,
před starobylým chrámem židovským
jako socha postaven,
čekám.
Brány od božího chrámu se rozevřely,
zvuky vrzajícího dřeva se rozlily po ulici
a konečně, mou večernici ze synagogy, vypustily
a světu spatřit, tu krásu nevinnou, dovolily.
Jedna hvězda mezi tisíci, pro jejíž srdce zářící,
krokem kvapným Klap – Klap, přes ulici,
ke mně se blížící, městskou dlažbu měníc,
v živoucí rostliny.
A mé tělo chvějící, od nohou v kámen se měnící,
stojím a hledím.
Mé srdce z ledu tvým teplem tající,
pro duši láskou vířící, pocit to jest blažící,
jak blížíš se, dech tajím.
Svou bělostnou ruku vztahuješ k tváři mojí,
srdce tluče, svírá se a bolí.
Jako dusot kopyt stovky koní, toužících
po svobodě, při výběhu do polí.
Čarodějko svůdných očí,
přitahuješ mne ke rtům svým,
prosím, já nesmím píti ze rtů ambrozie,
neboť přílišná euforie,
zaplavila by mne jako Dyje,
neplaval bych.
Pro rtů letmý dotek, Ach bože,
prosím, nechť trvá sto let.
A pro nekonečný polibek?
Mocnostem zla, duši bych upsal hned!
Pro rouhání nešťastné, před domem páně,
rozplývá se sen, jež iluzí, byl jen.
A ty tu nejsi, ani jsi nebyla.
A já? Obracím se k nebesům,
kde mračna chystají se lkát,
nad duší toužící žít a milovat.
V očích lesk, strach a zmar,
mezi první kapky deště a světla lamp,
ozývá se známé Klap- Klap,
rozhodnut se ti odevzdat.
Zítra přijdu a pozítří zas,
na stejném místě stát a doufat.
Utečou-li týdny, měsíce a roky,
a stále nebude, mé večernice jas,
tak jednou, až nadejde můj čas,
po boku Andělů u nebeských bran,
budu stát.
Stále čekat a doufat.