• úvod
  • témata
  • události
  • tržiště
  • diskuze
  • nástěnka
  • přihlásit
    registrace
    ztracené heslo?
    MONYSEKAUTORSKÁ POEZIE *
    FAERTIS
    FAERTIS --- ---
    Ukolébavka
    ...
    Den už pomalu končí
    chemtrails se snáší k zemi
    světovláda šla už dávno spát
    vymyté mozky se se dnem loučí
    a hlavně s těmi
    co odmítají znát.
    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Prostřední prostředí prosím vás
    a dejte mi ho radši dvakrát
    ne je mi jedno jestli to světlé nebo tmavé
    klidně dvě tmavá
    ale prosím zabalte mi je pořádně
    Muž vždycky prská když se mu měsíc rozlije
    a utřít se to nedá
    co pak s tím?

    RICARDERON
    RICARDERON --- ---

    Dnes je mi čtyřicet a začly mi růst vousy
    Však brousím břitvu
    ještě mám pevný krok
    Má mužská půlka ženskou ve mně rdousí
    Už se to rozhodne
    Možná už na přes rok

    Dnes je mi čtyřicet a zřídl vzduch i vlas mi
    Jen žádnou paniku
    Ničeho nežádám
    Vždyť když jdu pomalu je to taky krásný
    S nápisem na triku
    „Jdu přesně ty víš kam“

    Dnes je ti čtyřicet tak dobře važ svá slova
    A taky važ kde vázat by ses měl
    Jsou ženské domovy však domov žena ková
    ty, vládce krabičky s nápisem „všechen pel“

    NEMESIS
    NEMESIS --- ---
    24.12.

    Den jako každý jiný.
    jen stíny
    oděny do svátečního
    ožužlávaj prsty

    na památku tlamiček
    na památku kostí
    na památku
    vší
    té bezpodmínečné lásky

    a potom dárky
    orgie svátečnosti

    a už jen spaní
    spaní, prázdné spaní
    a při tom spaní
    Zvěstování

    jež si nelze vybavit

    když ráno přišlo
    o svítání

    a balíčky
    o vnitřnosti

    a tichá noc
    jala lid...


    MYKO
    MYKO --- ---
    world is my lover
    _
    world is my lover she
    strokes me with warm breeze
    of her countless summers
    & rocks me to sweet sleep
    with sounds of the night

    world is my mother my lover
    I enter and stay with the worms
    oh my brothers

    touches my face with girls'
    breasts thighs and eyelashes
    hides in plain sight when I
    loose myself
    loose myself
    oh do I loose myself
    into the world

    world is my lover
    and she has been moody
    she's crazy
    bitch kicks and I
    never again
    want to say
    it's the last time
    the last time
    I'm back
    D_K
    D_K --- ---
    Výmoly vlažně vláčím vozík
    plný věcí, výmyslů, vrtochů 
    a vět
    
    Vezu 
    Nefunkční výtah
    Láhev vitriolu
    Přes divan potah
    A ruličku staniolu
    
    Taky
    Včerejší omáčku
    Zbytky od básní
    Tvůj stín miláčku
    To už se stěží sní
    
    A taky
    Větu holou a rozvitou
    Tlustýho kocoura
    Pušku nabitou
    ...
    Dál se v tom neštourám
    AJVAJ
    AJVAJ --- ---
    NATASHA: Děkuju, myslím, že máš naprostou pravdu. Dlouho cítím, že text chce nějak zkrátit, že je příliš doslovován. Ale taky ještě cítím, jak se tomu vehementně brání. Tak jsem ho hodila šelmám celý a děkuju jim za vyjádření a nalezení místa pro řez.
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    TJORVEN: Jsem velký milovník všeho kořenícího, ale tady mám pocit, že je překořeněno. Že to textu neslouží. Tedy: čtu výčet možné práce s kořenem slova, ale výsledný dojem je spíš školní cvičení...
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    AJVAJ: Několikrát jsem se sem už vracela, abych ten text znovu přečetla a znovu mu zkusila přijít na kloub. Je na něm velmi mnoho, čeho si cením - zejména schopnosti vystavět svět. Příběh. A hýbat s člověkem. Hýbat s očekáváním.
    Na druhé straně se mi jeví, že je v textu příliš mnoho efektů, snad pro tu nespoutanou imaginaci, která nechtěla pustit ani jednu variantu vývoje děje.

    Pro mne text vrcholí (a vnitřně končí) tam, kde se píše poprvé:

    Když trochu ztichne,
    ozve se dětský hlas:
    „A můj tatínek?“
    Místo vedle chlapce je prázdné.


    Obraz konkrétní ztráty otce poté, co je vykresleno, jak každý divák poznal svého otce - tam je dokonalý kontrast. Další děj už to pro mne netrumfne.
    NEMESIS
    NEMESIS --- ---
    Do Prčic

    Vidím ti do hlavy.
    Nevidím. Jenom tuším.
    Netuším. Jen si skládám obrazy.
    A ty mé obrazy rušička ruší.
    Vždycky když odcházíš.

    Nechci ti ublížit.
    Vlastně se nechci zklamat.
    Zklamat se chci. Ale ne o tebe.
    Pořád se nevyznám v tom, co je s náma.
    Klidně mě rozeber.

    Dneska jsem odjela
    do Prčic. Žlutým vlakem.
    Ne vlakem. Vlastně jenom tramvají.
    Všechno je sypaný. Cukrem a mákem.
    K samému okraji.

    Dalo se do deště.
    Nedalo. Jenom krápe.
    Vlastně chci říct, že je dost slunečno.
    Nechápu. Možná ten nademnou chápe
    tu pravou skutečnost...
    TJORVEN
    TJORVEN --- ---
    Kořeny

    Kořím se kořenům svým
    když sílu cítím ve větvích
    S korunou v oblacích
    zapouštím kořínky laskavých činů

    Kořením život svůj prožitky
    i tvůj
    když zakořenila jsem s tebou
    v sadu leckterém

    A přesto vykořeněná
    toužím po návratu ke kořenům
    spočinout spletená do vědomí
    kdo jsem a kam patřím

    a cítit svobodnou pokoru jistoty
    že nechci se kořit kořenům
    co na třísky štípají kmen
    Nechci se spoutat kořenáčem minulosti

    Raději dosáhnout z kořenů do oblak
    a pak se vrátit
    domů
    do teplého tlení
    AJVAJ
    AJVAJ --- ---
    Představení

    Před sametovou oponou
    stojí vysoký člověk
    s ocelově šedýma očima
    v ocelově šedých jamách
    pod šedým obočím.

    Ocelovou ruku
    strčí do klobouku.
    V něm se mu nehty otevřou
    a z pěti kovových trubic
    se prudce vyleje
    králík
    nekonečná šála
    tři bílé myši
    a pět papírových kytek.

    Červené kytce se zlomila špejle
    a třetí myš zřejmě nemůže na nožičku.
    Přesto aplaus.

    Vysoký člověk
    to vše smete do pytle
    a pytel hodí za oponu.
    „Neboj, má tam pomocníka…“,
    šeptá kdosi holčičce,
    která se na nic neptá.

    Vysoký člověk
    pak přistoupí k pomalované skříni.
    Otevře ji,
    ukáže všem,
    že je prázdná.

    Povolá dobrovolníka.
    Zavře ho tam.
    Vezme pět ocelově šedých mečů
    a protne je skříní.
    Ukloní se.
    Aplaus.
    Meče trčí ze skříně
    jak kouzelníkovy prsty z rukávů.

    Vysoký člověk pak vyjme meče;
    ale hle – žertík:
    Meče se lepí.
    Jsou potřísněné.
    Zpod skříně vytéká tmavá louže.
    Slečnám se dělá špatně.

    Ale kouzelník
    Bez prodlení
    Triumfálně otvírá skříň:

    Mimořádný efekt:

    Místo dobrovolníka
    ze skříně
    pomalu
    vystupuje
    osoba
    v níž
    jeden každý divák
    poznává
    svého
    otce.

    Ti, jejichž otec je dávno mrtev,
    vstávají v hrůze a se slzami.

    Ti, jejichž otec se dívá s nimi,
    se po něm v trapném úžasu ohlédnou
    a zachytávají se ho za rukáv.

    Ti, jejichž otec je kdesi daleko,
    sklánějí hlavu mezi kolena
    a prsty mačkají oči a kořen nosu.

    Ti, kteří otce nikdy nepoznali,
    se děsí pána s lívancem místo obličeje.

    Ale kouzelník už zavírá
    tichou osobu zpátky do skříně
    a uklání se mlčky do publika.

    Publikum tleská
    žasne
    zvrací
    spílá mu
    a pláče.

    Když trochu ztichne,
    ozve se dětský hlas:
    „A můj tatínek?“
    Místo vedle chlapce je prázdné.
    Zřejmě dobrovolníkův synek.

    Vysoký člověk
    s velícím gestem
    v tichu vyžádá ticho
    soustředí se
    a když se dvě ticha sejdou
    on otevírá skříň.

    Tentokrát
    jeden každý divák
    poznává
    v té osobě
    svého
    nejdražšího
    z mrtvých.

    Teď vstávají v slzách a v hrůze všichni.
    A ti, co již viděli,
    křičí „NE!“
    a hlavu drží v dlaních.

    Ale osoba již
    mizí tiše ve skříni.

    Do nářku publika
    a zmateného bubnování
    překocených židlí
    se znovu ozývá ten dětský hlas:
    „A můj tatínek?!“
    Místo vedle chlapce je prázdné.

    Vysoký člověk tiše kleje.
    Pak velícím gestem
    si v tichu vyžádá ticho
    a když obě ticha
    nafouknou k prasknutí své tváře
    on se soustředí
    a znovu otevírá skříň.

    Lidé si schovávají
    hlavu v loktech.

    Ale tentokrát ze skříně
    Nevychází
    Přízrak
    Ale skutečný pán.
    Ovšem jiný.
    A celý rozrušený.
    A vyčítá kouzelníkovi:
    „Přece já – já jsem váš dobrovolník!
    Copak si mou tvář
    Nikdy nezapamatujete?“

    Je to veselé
    ale lidé se nestačí
    zorientovat
    protože se znovu ozývá ten dětský hlas:
    „A můj tatínek?“
    Sedadlo vedle zmateného hocha
    zůstává prázdné.
    Všichni hledí
    na krvavou louži.

    Do hrobového ticha
    se ale odkudsi z šera
    snese na chlapečka
    ječivý příval:
    „Co kecáš, vole?!
    Dyť fotr ti zůstal doma s chřipkou!
    Sám si mi ukazoval
    esli nechci lístek!!“

    Zmatený chlapeček se brání,
    lidé si pobouřeně sdělují komentáře,
    hubují na mládež
    a protože představení skončilo
    navléknou kabát na rány
    a odcházejí domů.
    Cestou opatrně osahávají své vzpomínky
    jak díry v zubech.

    V nastalé úlevě
    si nikdo nevzpomene
    na prvního dobrovolníka.

    Snad až doma,
    večer při svlékání…
    A to už každý si rád řekne:
    „A kdoví jak to bylo.“

    Mistr sugesce zatím urychleně opouští štaci.
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    FAERTIS: :---)
    FAERTIS
    FAERTIS --- ---
    Chyceni
    ...
    Chytil jsem kolouška
    (zalezem spolu pod peřinu)
    budu mu šeptat do ouška
    recepty na zvěřinu.
    FASTCORE
    FASTCORE --- ---
    NATASHA: Tak já jsem spíš odkazoval na klasiky typu Gellnera apod. Obecně, nemíním je srovnávat se současnými autory ani se současnými autory zde :), chodím sem výjimečně.
    Ona poezie naštěstí není matematika, takže to z čeho je jeden nadšen to druhý nemůže ani cítit.

    Ale jest pravdou, že já reprezentuju velice okrajový názor a přístup. A když by byla tahle diskuze více navštěvována byl bych umínusován, potažmo ubit čepicema pro výstrahu a veřejně ukřižovám :) Jako tedy na většině diskuzích.
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    FASTCORE: Vůbec nic nenamítám proti autorům, kteří "to" mají už třeba ve dvaceti.
    Moc jsem jich tu za ta léta ovšem nepotkala.

    Mládí v tvorbě nic negarantuje. Stáří ovšem jakbysmet. Podstatné je psát to, co opravdu držím v klepetech, když to píšu. Pak to dokážu předat.
    FASTCORE
    FASTCORE --- ---
    NATASHA: "Dospělost je stav kdy člověk rezignuje na svě ideály a své přesvědčení prodá za rozumné kompromisy."

    To asi k tomu, když někdo začne dělat chytrýho s tím "co patří k dospívání". To jsem teď řekl dost tvrdě, ale nemyslím to tak zle jak to vypadá napsaný :) Spousta autorů napsala své nejlepší věci v období raného mládí a myslím, že tomu tak bylo z důvodu, že v té době člověk často vidí a říká pravdu bez příkras. Než takzvaně "dospěje" a najednou začne přijímat to co se mu dřív nelíbilo či proti čemu dokonce sveřepě bojoval. Myslím, že mladý lidi mají často víc pravdy a přehledu než ti "rozumní dospělí co už mají tuto úsměvnou fázi za sebou".
    K té básni - mně se líbí první polovina, pak se to ztrácí. Ale rozhodně bych se držel svého stylu a nebál se "velkých pravd". Pořád lepší než sklouznout do dospělácký nudy.
    JANEQ
    JANEQ --- ---




    v mé zemi za Večerem


    sejmi z obličeje masku než
    řekneš víc
    a radši nasaď úsměv
    jinak se vyleká
    jak je křehká

    aureola zapadajících
    a zápach úspěšných
    odchází prázdná

    anna ze studny
    zahalená v divokých loknách
    vzkazem napsaným na šatech

    posadíme je mezi Kavku a Havla
    vynikne buket
    zmizí rozdíly

    podívej
    kvetou prázdné věty
    co chvíli sklidíme
    a budeme šťastní

    sejmi tu podivně zářící kartu z
    vrchu balíku
    já už mám
    svých jedenadvacet
    v hrsti





    ,'
    NATASHA
    NATASHA --- ---
    JAZATERMINAL: Taky jsem měla takovou fázi, patří to k dospívání. Snažit se "vyslovovat velké pravdy" ale často vede k směšnosti, kterou autor rozhodně nezamýšlel.

    Já bych se zaměřila na jednodušší témata, která zvládneš uchopit.
    JAZATERMINAL
    JAZATERMINAL --- ---
    Toto je tvůj kryt, budeš tu s ním a s námi žít.
    Víš, louky už nejsou zelené a slzy od včerejška
    tečou opačným směrem. Začíná se měnit pohled na
    reformu a indiánské kmeny, které ji měly důstojně
    odstranit z myslí spotřebitelů nakonec odešli bez výdělku zpět do haličských pralesů.
    Ale… já vůbec nelituji našeho prvního letadla, připadalo mi pro potřeby státu
    malé, ostatně proto jsi mi dala syna a rozhodla se dát to všechno, všechno do pořádku.
    Až poté jsme se dozvěděli něco o dokumentárním přístupu k složitým
    lidským situacím… proto…. pokud si i ty pamatuješ nějaký důležitý rozhovor, který
    by se tohoto tématu týkal, neboj se nám ho poslat.
    Dělal bych to stejně na tvém místě, radím ti dobře. Analyzuj a budeš šťasten.
    Tyto kroky vedou k dokonalosti, bohatství, autu, domu a slávě.
    Budeš šťasten.
    Kliknutím sem můžete změnit nastavení reklam