AJVAJ: Několikrát jsem se sem už vracela, abych ten text znovu přečetla a znovu mu zkusila přijít na kloub. Je na něm velmi mnoho, čeho si cením - zejména schopnosti vystavět svět. Příběh. A hýbat s člověkem. Hýbat s očekáváním.
Na druhé straně se mi jeví, že je v textu příliš mnoho efektů, snad pro tu nespoutanou imaginaci, která nechtěla pustit ani jednu variantu vývoje děje.
Pro mne text vrcholí (a vnitřně končí) tam, kde se píše poprvé:
Když trochu ztichne,
ozve se dětský hlas:
„A můj tatínek?“
Místo vedle chlapce je prázdné.
Obraz konkrétní ztráty otce poté, co je vykresleno, jak každý divák poznal svého otce - tam je dokonalý kontrast. Další děj už to pro mne netrumfne.