ITCHYHEAD: Poezie, to je extrém a protiklad. Začíná tam, kde končí osvědčené rutinní postupy. Podaří-li se Ti minimalistickými prostředky jednoduše zachytit něco subtilního a normálně nezachytitelného, a přenést to následně i na čtenáře, může tak vzniknout veliká věc.

Naopak text, který je pouze rozčleněn jako báseň, ale v podstatě zůstává profánní, a je jen uměle ozvláštněn, třeba archaizujícími koncovkami, se může stát leda literárním ekvivalentem sádrového trpaslíka.

ITCHYHEAD: Dokážu se vmyslet do základního pocitu, že básní se má sdělit cosi velikého. Že se to má sdělovat slavnostně, má to znít jako z knihy a má to být trochu tajnosnubné, protože přece je to poezie :)
Je to docela obvyklé východisko u autorů, kteří začínají, ale vede k mnoha potížím.
Třeba už jen ta snaha o velkolepou slavnostnost končí častěji jako taková legrační zašmodrchanost.
Hovořit jazykem mýtu taky nejde jen tak, bez hluboké znalosti.

Opěvování dívek a žen je obecně populární téma, nic proti němu. Stejně tak starost o svět. Jsou to přirozené věci, je to stále aktuální.
Ale proč nezkusit jít blíž ke skutečnosti? Tolik to všechno nešroubovat...

MIYAZAKIHO SEN

Noc je ochočené zvíře

s mnoha panožkami a tykadly: místo mě

ohmatává prostor zahrady, živí se zavřenými květy.



Před druhou ranní opatrně bere moji hlavu
do tlamy,
vleče ji přes kopec na místo,
kde se ještě nestaví.
Tam ji položí
do mokré trávy, tiše sedí, vrní.

Mně přijde, že Rainbofův příspěvek, možná i nezáměrně, jen lakonicky vystihuje to, co ten předchozí balí do naivních klišé (tematických i výrazových), a vybírá z něj momenty, jimiž se ona klišé pokouší překonávat. Ovšem i vulgarita a přímočará obscénnost je dnes klišé, není-li doprovázena něčím vynalézavým. Což platí pro obě básně.

RAINBOF: Pro tento druh vejšplechtů se myslím veřejné záchodky malují úslužně světlou barvou.

Turisti
...
Zasraný turisti
jen se podívej, na ty chuje
nejdřív jsou všude
a pak zmizí
když je člověk potřebuje.

VINCENT_BU: Mně se pořád zdá, že to rozlišení osobního/odosobněného tam není úplně klíčové, pokud tedy to "osobní" vážeme na nějaké individuální zvláštnosti.

V souvislosti s roboty je podle mě rozhodující to, že i pokud platí, že nějak "kompetentní" lidé můžou správně vidět, zda je báseň "správná", tak ale rozhodně neuměj formulovat obecná pravidla pro tvorbu, ba ni pro rozpoznání "správných básní". Tím se to zásadně liší třeba od šachů, kde možná mohli mít někteří lidé dřív pocit, že počítač, který nemá zkušenost a "intuici" dobrého šachisty, nad ním nemůže vyhrát, ale přitom bylo jasné, že když bude počítač dost rychlej, tak víme, jak ho naprogramovat, aby porazil jakýhokoli člověka. Ale myslim, že u poesie to nikdo neví. Jistě lze počítač naprogramovat k psaní textů s takovými a takovými "parametry", ale nemyslím, že by to -- aspoň v tuto chvíli -- šlo taky s parametrem "dobrost", "správnost", resp. "objevnost" básně. Lze s tím experimentovat, ale posoudit to musí člověk u každého jednoho produktu zvlášť.

(V tý matematice člověk taky musí prostě dostat nápad, jak něco dokázat, někdy ho dostane dík tomu, že nějak opustí navyklý dráhy myšlení. Většinu věcí může udělat počítač hrubou silou a umíme ho k tomu naprogramovat, jako u těch šachů, ale u důkazů nějakejch složitejch vět to, pokud vím, stále ještě neplatí. Já jsem ale matematiku nějak víc prožíval asi tak před třiceti lety... (Myslím, že jedno z nejcennějších poučení, který jsem si z toho odnes, je, že filosofie, který jsem se nejvíc věnoval později, v řadě věcí není tak unikátní, jak bych si jinak asi myslel.))

CICHLASOMA: To je hezká analogie. Myslím, že na rovině kvalitních, průlomových vědeckých objevů to funguje podobně - vědec do toho taky vkládá něco "ze sebe", jde s kůží na trh v prostoru, který není jeho interpretaci apriori nakloněn, pokládá taky na stůl svoje odhalené slabiny. A aby se do tohoto bodu vůbec dostal, musí dokázat myslet jinak, vybudovat si svět své hypotézy podobně, jako literát buduje svět svého románu a osobnosti hrdinů. U odborných recenzentů je pak ve stejně zranitelné pozici, jako literát u těch svých. Čím originálnější pohled na věc, tím zranitelnější je jeho situace, tím snazší je se do ní trefovat z nadřazených pozic dobového milieu, které má předem zformované představy o tom, jak "se to dělá".

Ale ta metafora krve a kostí je podle mě dobrá v tom, že v literatuře je ta autorova pozice zranitelná i osobně. Neposkytuje čtenáři jenom myšlenky, ale celé universum pohledu na svět, které může být opravdu velmi intimní. Když píšu odborný text, je podstatná struktura argumentu: když literaturu, je podstatný prožitek. A ve finále to, co nabízím, je můj autentický prožitek, mé autentické vidění světa. Ne generické vyhovění žánru a projití celou, již dávno prošlapanou cestou.

Přišlo mi důležité tohle říct začátečníkovi. Jak významná je tahle metafora pro ostřílené literáty a kritiky, je samozřejmě diskutabilní.

VINCENT_BU: Osobně souhlasím s Králem, že ani „téma“ -- aspoň v jakymkoli běžnym slova smyslu -- není („o sobě“) moc důležitý.

To „osobně“ a „neosobně“ se mi taky nezdají být moc užitečné kategorie, jsou to mj. hrozně mnohoznačná slova. Když má matematik posoudit, jestli složitej důkaz věty platí, nebo důkaz vymyslet, musí se taky někdy hodně soustředit a snažit a pohybovat na hranici svejch možností a to vypětí je svého druhu silnej zážitek. Je to pro něj pak „odosobněná“ činnost?
Mně ta analogie s matematikou přijde užitečnější než spory o osobnosti a jejích složkách a „autenticitě“ a „emocích“. Čtenář a asi většinou v nějakym smyslu i tvůrce musí mobilisovat všechny síly, aby „viděl“ opravdu „celkový“ vyznění nějak poskládanejch slov, tj. vyznění daný všema aspektama toho jazykovýho útvaru. A protože jejich výčet neni nikde předem danej, musí jít do neznáma a na hranice vnímatelnýho a pokud se tam na hranici mezi ničím a něčím něco děje a báseň mu umožňuje se tam zdržovat, tak je to opravdu báseň. (Jak už jsme o tom mluvili, nevěřim, že to někdy dokáže dělat umělá inteligence bez toho, aby někdo „neumělej“ z jejích produktů vybíral ty zajímavé.)
(Jistě, v matematice jsou kritéria „správnosti“ v nějakém smyslu mnohem „určitější“, v poesii je na všech _dílčích rovinách_ mnohem větší, ne-li naprostá, volnost, ale _v celku_ je třeba poesii učinit zadost s podobnou přesností.
Vlastně zatímco v matematice je jedno, jestli to pro matematika bylo na hranicích jeho možností, nebo už rutina, v poesii je to „správně“, jen když to na jisté hranici bylo, protože „o tom to je“. Jenže některej tvůrce si tohle nemusí moc uvědomovat, protože to za něj dělá nějaká málo uvědomovaná část osobnosti, to je podle mě hrozně rozmanitý.)