KEIKIN: tak asi nemám na mysli žádnou "zákonnou definici". Jsem Pražák, ale třeba proti Berlínu mi Praha připadá trochu jako vesnice. A to nemluvím o větších evropských velkoměstech.
Obecně asi nemám na mysli úplně umělá města na zelené louce, jedno jestli navržená pro 10 000 nebo milion obyvatel. Ani americká města, rostoucí sice živelně, neplánovaně, tržně - ale současně v podstatě bez historie, neustále přestavovaná. Asi mě zajímají řešení pro normální evropská města, asi od desítek tisíc obyvatel výše, ale zajímá mi řešení pro Prahu, kde žiju - s tím, že podle mě je Praha stejně souměstí jasně oddělených funkčních celků, kde žije max. tak 20 000 obyvatel (třeba Praha 6 má 90 000 obyvatel, ale můj Břevnov, který ani nemá vlastní samosprávu, z toho dělá cca 20 000 obyvatel, a další funkční obytné celky, jasně oddělené od okolní zástavby zaměřené na turisty, administrativu, apod. jde najít v Praze i jinde).
Pro mě asi město znamená:
1) má to historii (sice by bylo krásné být ve středověku u toho, když někdo ohradil hradbama kus pole a prohlásil to za město a časem si fakt zasloužil být jako město uznán... a asi mohly být zajímavé i ty utopické vize ve 30.letech... vlastně by mě zajímalo, kdy v historii někdo mohl prožít život v utopicku navrženém celku a nedožít se toho, že to celé zkolabovalo...). tedy nejde mi o sídliště a nejde mi o to smazat všechno minulé a nahradit to novým - město je pro mě něco, co existuje předtím, než se do toho člověk narodí nebo než se tam přistěhuje. je potřeba pochopit, co z toho je už zbytečná blbost, která blbost něčemu vadí a která ne, co blbost rozhodně není a co by se dalo případně přidat.
2) je to nějakým způsobem vertikální, vícepatrové. tedy: město není předměstská zástavba rodiných domků se zahradami, sorry. vilové čtvrti do města mohou patřit, ale nemohou ho vytvořit. americká města se 4 mrakodrapy v centru, obklopená vybydlenými nepoužívanými čtvrtěmi a následně nekonečnými předměstími, podle mě buď města nejsou vůbec, nebo samozřejmě nemají moc společného s mojí představou městské utopie (i když v řadě z nich by jistě šlo jezdit na kole, kdyby Američani chtěli jezdit někdy na kolech a ne v autech...). zase netvrdím, že chci žít v Corbusierově mrakodrapu uprostřed nekonečných parků... i když to bylo jeden čas taky chápané jako "městská utopie"... spíš si představuju mrakodrap, jehož podstatná část je využívaná k tomu vertikálnímu farmaření, třeba. a který je vytápěný odpadním teplem datacenter, jsou v něm byty i jiné prostory, převážná většina jeho obyvatel do něj a z něj necestuje autem... ale přesto to není nějaká izolovaná soběstačná superstruktura v ideální divočině, je obklopená městem a jinými budovami (ne svými kopiemi, jako paneláková sídliště)
3) přeci jen, počet obyvatel: bavím se spíš o utopických vizích pro velkoměsta. představa je, že velkoměsto je nutně dystopické: žijí v něm překupníci a uživatelé drog, právníci, byznysmeni, spekulanti, bankéři, politici, účetní, novináři, podvodníci, mafiáni.. prostě dobře to zparodoval Terry Pratchett svým obrazem Ankh Morporkhu, kde je to dotažené ad absurdum, pod vedením Cechu Vrahů a Cechu Zlodějů. V jeho parodickém liberálně-středověkém městě panuje totální zlovůle a pokrytectví... ale přesto to záhadným způsobem nějak funguje a ve většině případů většina obyvatel není tak zlá, jak se tváří, ale plní úplně jinou funkci. Nebo Nový Krobuzon spisovatele China Melvile: i to je v podstatě dystopická steampunkově-černomagická metropole, kde se podobně jako cyberpunkových scifi všechny našeho noční můry v podstatě staly realitou, a přesto je to jako celek přitažlivé a funguje to.
V podstatě evropské město je spojené - snad až na vyjímky - s vyprávěním o svém propadu do dystopické, odlidštěné podoby. Všechna města od Západu na Východ prošla bombardováním, etnickými či politickými čistkami, rozdělením do okupačních zón, hladomory, ovládnutí extrémními politickými uskupeními, apod. Utopické vyprávění 30 let bylo, že to všechno zboříme a postavíme sídliště a dětská hřiště ... a vlastně vůbec nebudeme chtít, aby to vypadalo jako město, budeme sedět doma a poslouchat rádio a televizi a o víkendech vypadneme z města na výlety do přírody. Utopické vyprávění od 60 a hlavně 70 let dál bylo, že z měst utečeme někam meditovat a zahradničit do komunity (spíše asi renesanční pojetí komunity někde na bukolickém venkově, pokud ne přímo v Indii či v Himalájích). Squaterské vize pro město byly částečně inspirativní... bohužel celé to má dva možné scénáře vývoje: buď se to nějak institucionalizuje a přestane to být politicky radikální, vytvoří si to business model (nebo napojí na veřejnoprávní penězovody) a splyne to s okolím - a nebo to přitáhne lidi příliš odhodlaně směřující mimo hlavní proud, kteří směřují k jasnému střetu a konfrontaci.
No a pak přišel Internet a najednou všichni ve městech sedíme u Internetu (místo abycho chodili, co já vím do knihoven? do kanceláří, do škol) a celé domy a čtvrti zase jednou ztrácí svou předchozí funkci (ani ta nebyla ale původní) a věci jsou v pohybu a spousta lidí přemýšlí o tom z měst odejít, sní o vlastním domě, ať už na předměstí, nebo na samotě (malá města a vesnice nejsou až tak populární), případně o existenci v nějaké formě komunity. Spousta lidí ve městě vlastně žije v napjatém očekávání odchodu z města - na víkend, na dovolenou, případně pomýšlí na to odstěhovat se... - i já takové období měl - takže města naplňují lidé zvláštní nervozitou a napětím: něco v nich přebývá, něco v nich chybí...
Dokud jsem studoval, bylo to jasné. Ale pak se to poněkud zvrtlo. Většina městských zaměstnání v dosahu mé kvalifikace mě nějak nebavila. Tak jsem si založil firmu, taky zkoušel publikovat na netu... první podnikatelské záměry ještě zahrnovaly teleprezenci (tvorba nějakých webů, správa serverů...),protože mým snem právě bylo cestovat, nebo odstěhovat se. Evidentně jsem nebyl sám, v oboru vybujela obrovská konkurence... tak jsem se přeorientoval na budování sousedské sítě a nahlédl obrovskému množství lidí postupně do jejich životů (tím, že jsem domu přitáhl Internet). A současně se spřátelil nebo začal spolupracovat s obrovským množstvím lidí, kteří často z Prahy odjíždí skoro každý víkend (aspoň přes léto), nebo kteří se do ní nechtějí trvale přistěhovat a platit tu nájem apod., nebo kteří z ní chtějí utéct, až to bude možné.
Pocit, že se v Praze "něco" děje, zatímco na venkově se neděje "nic", je strašně iluzorní: víceméně, jo, dějou se tu věci, které někoho přitahují, za kterými lidi přijíždí, to ano. Většina toho se týká setkávání s lidmi... zdálo by se, že pokud je člověk samotář, tak je život ve městě přítěží (ostatně... lidé se stejně dnes seznamují přes Internet, a kvůli tomu nemusí ještě bydet ve velkoměstě....)
Prostě "Městská Utopie" je pro mě představa nějaké příští podoby města - s tím, jak dnešní funkce postupně, zlehka ztrácí význam. Lidi jsou fascinováni fotkami rozpadajícího se Detroitu (ten se začal vylidňovat po rozhodně dystopických občanských nepokojích s rasovým podtextem...). Současně cyberpunkoví spisovatelé přirovnali "staré futuristické vize" nablýskaných kupolovitě-mrakodrapovitých měst budoucnosti za něco podobného pornografii (tedy že je to krajní,vypjatá poloha určité kategorie fantazií...v jistém smyslu návykové, a formující představy a imaginaci: shrnuli to do hesla "budoucnost je droga").
Já samozřejmě moc nechci řešit ty retro-futuristické vize s jadernými sporáky pro hospodyňky a monoraily, ve kterých si úředníci cestou do mrakodrapu čtou noviny (i když kromě steampunku rozlišujeme dieselpunk a atompunk a je otázka, jestli další pokračování není "ekopunk" - tedy realizace naivních ekologizujících vizí ze 70.let a doby první ropné krize... vlastně to možná dám do záhlaví :-)