tohle bude pro většinu lidí TL;DR, ale třeba se k tomu někdo vysloví a dočkám se kýženého feedbacku
v mysli se již vytváří další povídka ze světa Edenu, bude se jmenovat "Safírová královna"
***
LOVEC ŠTĚKEN
Veranda
Petr seděl na zápraží, hleděl na Tristana a Izoldu, právě vyšli na obzor a
střídaly se na stráži se zapadajícím Belphegorem.
Upíjel kávu a sledoval scenerii, kterou tak miloval.
Nekonečné lesy modrého bambusu, mezi tím oranžové skvrny vřesovišť a
v dáli nepatrný přísvit dávající tušení města.
Nad vším pohasínající zelinkavá obloha, zapadající jiskra Belphegoru a
rozjasňující se měsíce Tristan a Izolda.
"Naši předci museli být blázni" pomyslel.
Planetě nadělili rajské jméno Eden, centrální hvězdě přisoudili jméno z
pekla a měsícům milenecká jména podle mýtu ze Staré Země.
Tristan byl měsíc ve tvaru fialové poďobané brambory, to Izolda, ta byla
jasně červená a její nepravidelný tvar evokoval symbol srdce.
Vzpomněl, jak držel Marii za ruce a poprvé ji ve svitu Izoldy políbil na
ústa.
Vzpomínka v něm probudila sled bolestivých vjemů.
Kávu, kterou pil, mu vždy připravila na stůl na terase s ohřívacím
podšálkem, když přišel z lovu štěken, hrnek čekal na něj, hrnek plný horké
voňavé kouřící kávy...
Belphegor už zašel za obzor úplně, obloha získala barvu temného nefritu.
Petr dopil kávu a uvědomil si, že to byl poslední zbytek. Bude muset zítra
na trh, beztak to plánuje již skoro měsíc.
Cesta
Ráno vstal, uvařil si kávu. Věděl, co bude následovat a ač se bránil,
neubránil se. Ranní káva, večerní káva, oběd, snídaně, večeře, tyto běžné denní
rituály mu pokaždé připomněly Mariinu nepřítomnost.
Chvíli přemítal nad tím, že otevře láhev pálenky z výhonků modrého
bambusu a vykašle se na všechny povinnosti, které naplánoval na dnešní den.
Otevřel dvířka spižírny a ihned zjistil, že jeho záměr nevyjde. V láhvi byla
sotva třetina a byla... Poslední.
Začal se tedy značně neochotně připravovat na cestu na trh.
Připravil si protiradiační plášť, v poledních hodinách, kdy Belphegor byl
na nejvyšším bodě oblohy, byl Eden skrápěn širokým spektrem tvrdého záření.
Z garáže vytáhl raketové sáně, zkontroloval stav paliva a nabití
akumulátoru.
Na korbu naložil objemné balíky, sušené zobáky a penisy štěken pro
Číňany, štěkení krunýře pro šperkaře, kožešiny lezounů pro obchodní stanici. A
velký pytel bambusových výhonků, za které dostane deset láhví bambusovice
od toho nejlepšího paliče v kraji. Když kurtoval balík s výhonky, přerušil
činnost a vrátil se do srubu.
Vzal šipkovnici, set průrazných a trhacích šipek a usoudil, že vezme i
zbytek pálenky.
Beztak cestu zná nazpaměť.
Usmál se. Kdyby tu byla Marie, pleskla by ho přes ruku, láhev by sebrala
a zamkla ve spíži.
"Víš, že nemám ráda, když řídíš sáně opilý!"
"No, Marie je pryč!"
Petr ta slova vyřkl nahlas a trochu se lekl ozvěny svého hlasu. Mluvil tak
málo.
Přitáhl si páskem protiradiační plášť k tělu, do náprsní kapsy vložil láhev
s modravým opalizujícím mokem, natřel tvář ochranným krémem, na hlavu
vrazil hučku s širokou krempou a urovnal si pilotní brýle. Při navlékání rukavic
pohlédl na zaprášený dozimetr na polici a usoudil, že je zbytečný.
Belphegor mu už nadělil tolik, že dozimetr nepotřeboval. Určitě ne od té
doby, kdy mu lezoun rozdrtil obratel a on ležel bezmocně po tři dny v odlehlém
bambusovém háji.
***
Cesta ubíhala rychle, sáně syčely a předly, na vřesovištích přidával Petr
rychlost na maximum, popíjel přitom bambusovici a vychutnával opojeni z
nápoje a rychlosti.
Zpětnou kamerou sledoval, jak v brázdě za sáněmi skáčou z bahnité vody
lapouni a vztekle klapají do prázdna zubatými čelistmi.
Chvílemi bylo vřesoviště přerušeno bambusy, to musel Petr přidat vztlak ,
pak táhlými obloučky přeskakoval modré háje bambusů. U toho výskal a křičel,
tak jak ho to učil otec, když ho malého učil řídit.
Ralf
Ve třetině cesty do města zastavil u Ralfova srubu.
Byl to jeho cestovní obřad. Láhev byla už skoro dopitá, euforie mu tepala
spánky, jeho pohyby byly přehnaně energické a jisté.
Bambus už lovecké sídlo skoro roztrhal, zápraží bylo vzedmuté do
oblouku, roh haciendy byl nezdolnými křemičitými kmeny zvednut do výše a
zlomen, rohové plastimatové okno se vysypalo.
Se značným úsilím se dostal vstupní haly. Na římse krbu se válely
chuchvalce prachu. Mezi nimi byly vzkazy, které tu Petr při každé cestě do
města nechával.
Přidal další.
"Nevěřím tomu, co říkají. Ralfe, až se vrátíš, zavolej, můj volací kód znáš.
Tvůj přítel Petr."
Když přelézal zkroucený práh, udělalo se mu zle. Vyzvracel své útroby a
opět měl zlověstný pocit, který cítil pokaždé při návštěvě Ralfova srubu.
Důležitá myšlenka, vzpomínka, byla na dosah a když ji chtěl uchopit, zmizela a
zanechala po sobě jen palčivou stopu.
Město
Utřel si potřísněná ústa, opět zkontroloval sáně. Belphegor smažil vše živé
spravedlivě a bez rozdílu, Petr nanesl na tváře další vrstvu krému a na sáních
zapnul elektromagnetickou clonu, která snižovala příděl radiace. Zapínal ji jen
na pár hodin, kdy byl Belphegor nejaktivnější, šetřil tak baterii sání. Její
kapacita byla už jen poloviční a na novou neměl naspořeno.
Zbytek cesty byl monotónní, od Ralfova srubu bylo bambusu málo a
nekonečných vřesovištích mohl Petr jet, co sáně dovolily. Jediné zpestření mu
obstaral starý a velký lapoun, který překvapivě vyskočil před sáněmi, Petr
zabránil kolizi, aniž věděl jak. V duchu děkoval otci, že ho učil řídit sáně již od
čtyř let.
Brzy měl na dohled ochrannou kopuli města. Město, to byl možná
nadnesený výraz pro tuhle díru. Malý trh, smíšený obchod, ulice obývaná
Číňany, díky čemuž získala vznosné označení Čínská čtvrť, malá nemocnice,
obchodní stanice zastupující vydřiduchy z Galactic trade inc., bar s nepatřičným
vývěsním štítem "Perla Edenu".
Lovci mu říkali "U hárající štěkny".
U vstupní brány od bezpečnostního pracovníka obchodní stanice
nafasoval náramek s číslem.
Zaparkoval sáně a odešel do ubikace, dal si dekontaminační sprchu, uložil
šipkovnici do skříňky k tomu určené. To byla nejzásadnější povinnost, strážcům
města příliš nevadilo, když lovci roznášeli radioaktivní prach, na opilé lovce po
sobě střílející šipkovnicemi byli však alergičtí.
Jeho první kroky vedly do Čínské čtvrti, odbyl si obvyklé hodinové
handrkování s Čanem, které nakonec stejně skončilo částkou kreditů, jakou si
představoval na počátku dlouhé a hlasité licitace.
"Ach ti Číňani".
Ze štěken jde získat tolik užitečných věcí, Číňany však na Edenu
vzhledem k fatálnímu nedostatku tygřích penisů, nosorožčích rohů a sloních klů
zajímaly jen štěkení zobáky a penisy.
U šperkaře vyložil várku krunýřů. Jejich složitá vrstvená struktura sloužící
k ochraně štěken před zářením, jejich barva duhy, to vše z nich dělalo žádaný
tovar pro výrobu šperků.
Na kartu mu naskákala další částka kreditů. Ještě tak dvě cesty a bude mít
na nový akumulátor do sání.
U nevrlých úředníků obchodní stanice zpeněžil to nejdražší, co měl. Deset
kožešin lezounů. Na Edenu vše hýřilo barvami, kožešiny lezounů snad nejvíce.
Už mu zbývaly dvě poslední položky jeho návštěvy města, vlastně tři.
Návštěva paliče, trh a pak si povyrazit do Hárající štěkny.
U paliče směnil žok bambusových výhonků za deset láhví bambusovice a
nějaké kredity, na trhu nakoupil proviant, kávu, dva solární panely na střechu,
nové trysky k řezáku bambusů, u zbrojíře si nechal vyrobit nové šipky ve svých
barvách.
***
Probuzení stálo za to. Petr cítil, že má nos dvakrát větší. Se slzami v očích
vydrolil z nozder hrst krystalů uschlé krve. Přední zuby se mu kývaly a rty měl
rozseklé.
Celý večer měl zahalený mlhou, vzpomínky se draly na povrch pomalu a
nezřetelně.
Blikající stroboskop a svíjející se tanečnice čekající na kredity od
nadržených lovců.
Kvílející hudba a zrzavé vousy Eduarda zvaného Ryšoun.
Jak se mu smál a vysmíval.
Poslední Petrova vzpomínka byla, jak na něm klečí a hlava nehlava ho
tluče do obličeje, přitom křičel: " Neodešli spolu, neodešli spolu, neodešli!"
***
Zaskřípěly dveře, vešel nepřátelsky se tvářící pracovník ochranky.
"Petr Rejd?'"
"Ano."
"Máte půlroční zákaz vstupu do města a k tomu pokutu 1000 kreditů. Tu
pozvracenou stěnu máte v ceně."
Marie
Marie plakala. Ralf před několika dny přivezl Petra z nemocnice. Za tři
dny , co se Petr nevrátil z lovu a nemohla se mu dovolat, zestárla snad o několik
let. Ještě že jim Ralf tak obětavě pomáhá.
Marie plakala, ale její prsty hbitě připravovaly štěkení vnitřnosti na
polévku, krájela tenké podkrunýřní plátky masa, kladla je na pláty. Štěkení
sušené maso bylo vyhlášenou pochotkou.
Hlavou jí znělo, co jí znuzený lékař ze stanice volal.
„Rozdrcený obratel jsme remodelovali, ovšem kombinace záření, které
dostal za tři dny, dehydratace a embolie vedlo k nevratnému poškození mozku.
Počítejte s tím, že pan Rejd už nikdy nebude člověk, jak jste ho znala. Bude
pravděpodobně trpět výpadky paměti a psychotickými stavy. Záření poškodilo i
jeho reprodukční systém, bude.. Chmmm, jaksi střílet prázdnými náboji.“
Marie načala druhý plát, automaticky rozkládala plátky masa jednou
rukou a druhou je kořenila.
Slzy jí už došly. Nořila se hlouběji do minulosti, aby našla hezké
okamžiky, jež by ji potěšily.
Kterak jí Petr vyzval k tanci na loveckém plese. Jak jí neobratně lákal ven
pod červený svit Izoldy. První lov, na který ji pozval. Trofej ze závodů sání, co
jí věnoval.
Jejich svatba.
Jak mu byla oporou, když mu zemřeli rodiče na safírovou zimnici.
Jenže k těm krásným vzpomínkám náležely i ty horší.
Petrova náklonnost k bambusovici, kterou musela hlídat.
Čekání na dítě, úzkostlivé hlídání dozimetru a dva potraty.
Marie nevěděla kde, ale někde v hloubi svého nitra našla další zdroj slz.
Lovec štěken
Zlomený nos a naražená sanice stále bolely. Otevřel láhev bambusovice,
notně si zavdal a dal se do práce.
Nejdříve vyměnil solární panely na střeše, posléze nasadil na plazmový
hořák novou trysku i jal se kácet rašící bambusy okolo domu, pod verandou, pod
schody. Nezdolný modrý bambus byl schopen zničit dům do půl roku.
Práce mu šla od ruky, do váčku u pasu skládal omamné špičky bambusů,
jeden z nejzhoubnějších pokladů Edenu.
Když byl Belphegor v nadhlavníku, skončil s mýcením bambusů. Vzal si
protiradiační plášť, šipkovnici, nové šipky z města a feromonové nákotníky.
Samičky štěken byly asi tak pětkrát větší než samci, v březosti se ještě
zvětšovaly a stávaly se z nich nebezpečná vraždící monstra. Feromonové
nákotníky zajišťovaly lovci, že mu do rány přicházeli jen touhou obluzení
samečci.
Bambusovice ubývalo, kroky vedly Petra dál a dál hlouběji do
bambusového porostu.
Ulovil sedm štěken, houpaly se mu na opasku. Z jedné trčela šipka v
červenomodrých Petrových barvách, zaklínila se mezi páteř a krunýř a nešla
vytáhnout.
Lovecké barvy byly starý edenský zvyk. Datoval se hluboko do počátků
kolonizace Edenu, lovcům sloužil při společných honech k identifikaci svých
úlovků.
Červené pole s modrým proužkem podědil Petr po otci.
Tentokrát Petr zašel do míst, kde dlouho nebyl, začal pociťovat podivný a
nevysvětlitelný neklid.
Věděl, že poblíž je lovecký posed, který postavili s Ralfem. Tam si odloží
těžký plášť a oddechne si.
Petr se blížil k posedu jak v transu, skoro až po pěti minutách si všimnul
štěkny zakouslé do holínky, s vrčením a poštěkáváním se ji snažila prokousnout.
„Osm kusů, to bude pro dnešek stačit. A tahle je obzvláště hezky
zbarvená.“
Došel k posedu, knedlík v krku se zvětšoval, rostl k zalknutí. Skoro
hmatatelně cítil přítomnost myšlenky, která byla vždy tak blízko při návštěvě
Ralfova srubu.
***
Chvěl se a na patru měl olejnatou chuť keramzitové hlavně šipkovnice.
Skousával zuby, zatínal je do hlavně až z nich odskakovaly odštěpky.
Hlaveň v ústech v něm budila dávení, přál si vše ukončit, nedokázal ale
stisknout spoušť.
Seschlé tělo na posedu, tělo v zelených puntíkovaných šatech. Šaty, které
koupil Marii, poté co se zotavil z pobytu v nemocnici.
Seschlé tělo, které objímalo korpus dalšího těla. Nemusel příliš bádat,
komu asi náleželo.
Milenci ve věčném objetí, mezi žebry jim trčely modročervené šipky,
celý zásobník.
Vytáhl šipkovnici z rozbitých rtů a zoufale křičel k vycházejícímu
Tristanovi a Izoldě .
Veranda
Seděl na verandě a popíjel silnou kávu.
Tristan a Izolda mizely v ranním oparu, za chvíli vyleze nad obzor
jedovatě modrý Belphegor a ozáří halucinogenní panoráma Edenu, ve větru se
kývající bambusové háje, v nich vřeštící lezouny, oranžová vřesoviště s
ňafajícíma štěknami, nad vším se rozprostírající smaragdová obloha.
Rozhodl se, že dnes nebude nic dělat a bude s věnovat jen bambusovici.
Marie ho ráno co ráno budila polibkem, jeho ranní nabručenost léčila
voňavou kávou, takovou, co ji dovedla připravit jen ona.
Hleděl na probouzející se barvy Edeny, po tváři se mu kutálely slzy jak
hrách a šeptal…
„Kde je Marie? Kde je Ralf? Odešli spolu?“
4.května 2014 Frýdštejn