Bylo Svatého Martina.
Danny mi vyprávěl, jak Martin rozpůlil bundu a dal po půlce dvěma bezdomovcům.
Rozesmál jsem se, opravil ho, že šlo o asi spíš o kabát a že to nebyli bezdomovci, ale spíše žebráci.
Volnými asociacemi jsme ve své mysli došel ke svatomartinskému vínu.
Zmlkl jsem a hlavou se mi honily vzpomínky.
Jak to všechno letí.
Dannymu je pět let a já si ani pořádně nevybavím, co dělal ve třech letech, ve dvou letech.
Mé vzpomínky došly dál.
Sedm let zpět.
Je mi 38 let a jsem bláznivě zamilovaný. Tu arogantní vysokou černovlasou holku s blýskavýma očima, tu musím mít.
Nedá mi to pokoje, zvu ji opakovaně na rande, pijeme panáky...
Nakonec po dvou odřeknutých schůzkách vypijeme tři láhve svatomartinského vína.
Skončíme spolu v posteli, bláznivý večer včetně nepříliš úspěšného pokusu o sex.
Pamatuji si, že trochu páchla potem, ne odporně, nevedl jsem si do postele dělníka ze stavby.
Ale ta vzpomínka tam je.
Pamatuji si, jak opilá upadla na papíráku před stereo barem na dlažbu a natloukla si kolena do modrofialova.
***
Ten kontrast je hrozivý.
Sedm let, z Páji je shrbený věchýtek. Může mít šedesát kg maximálně. Ztrhaná tvář od bolesti a fentanylu. Vzteklá, nervózní.
Ty oči. Jsou bez jisker.
Tři měsíce to odkládala, už nechtěla do nemocnice, ale musela si přiznat, že dál to nejde. Zítra CT a další koloběh ozařování a chemo.
Ve mně je malá dušička... A zároveň se stydím.
Nedokážu totiž vyškrábnout ani kousek toho vášnivého citu, co tam byl.
Je mi jí líto. Ale ostatní pohnutky jsou vlastně sobecké.
Potřebuji, aby Danny měl mámu.
Potřebuji, abych se o kluka nestaral sám, jasně, zvládám to, od léta jsem Dannyho měl většinu času, ale je to strašně namáhavý.
To nejsou moc ušlechtilé pohnutky.
Nedokážu vyškrábnout ani kousek toho vášnivého citu, co tam byl. Ale samozřejmě, mám Páju rád, ale s takovým drobným despektem, který přichází, když spadnou růžové brýle.
Sakra... Nechci aby takhle bolestivě živořila v 31 letech.
***
Mámě přerušili 29. chemoterapii. Už to prý nezabíjí raka, ale jenom ji.
TEn osud mámy a Páji se tak divně a zpackaně spojil před třemi lety.
A už tři roky mě to ubíjí.
Koupil jsem od smažek za 400 láhev Zacapy a mám chuť ji otevřít a ztrestat.
Ale dal jsem si v rámci sebetýrání suchý měsíc (16. den bez kapky alkoholu). Tak ji ztrestám až 1.12.
Připiju těm mým ženám, ať to zvládnou.
Přidal bych i modlitbičku, ale z úst bezvěrce by zněla falešně.

"Co budu dělat, když budu mrtvej?"
"Nic, Danny, mrtví nic nedělaj"
"A když budu mrtvej, budu mít vzpomínky?"
"Ne, Danny, budeš jen ve vzpomínkách ostatních. A i ty nakonec zmizí."
***
Tyhle hovory o smrti mě vždy bolí a vnitřně děsí.
Sám se smrtí nesmířený mám dělat moudrého.

Mám zas mohutnou krizi. Je toho na mě kurva moc. V noci jsem si vzpomněl na dědu.
A jak jsem ho zklamal.
Dan vedle mě spokojeně spal po menší obvyklé hádce okolo tabletu a spaní.
A já bulel jak želva.
V těchhle chvílích cítím, že mi chybí opora. A skoro lituji, že má cynická sarkastická duše není schopna víry.

tak kluka za poslední měsíc měla pája 4 dny. A jinak to už nebude.
Je z ní fentanylová troska.
Úspěšně za necelé dva měsíce zvládla dojít k totální závislosti.
Z toho se špatně leze ven.
Až přijede ex tchyně, tak je vyštvu k psychologovi.
Nebo psychiatrovi?
Není to trochu moc brzo, v 31 letech smířeně kráčet v opiátovém rauši ku smrti?

CDR: no stress, to das. jako vzdycky vsechno :)

Vytkl jsem ex, že se mi nelíbí, že když na dannyho zařvu, že má obranný reflex a zvedá ruce.
Protože ode mě to nemá.
Naspal jsme to po messengeru, ať Dannyho nebije.
Ihned mi volala, že se jí směje do obličeje, neposlouchá a že to nedává, že je zralá na blázinec.
Namítal jsem, že existují poradny...
A pak jsem explodoval.
Že pokud nezvládá pětiletýho kluka, tak že si ho vezmu.
No, moc se nebránila.
Já chápu, že je nemocná... Ale tvl. Ať jde do prdele kráva.
Tak asi budu táta na plný úvazek o něco dřív, než jsem čekal.
To dám. Ca ira.

Hmmm... Hmmm...
Včera jsme byli na lodičkách a já jsem celej den prokřičel na syna. Křičel jsem jak tur, měl jsem chuť ho seřezat. Při cestě lesem na Malou Skálu, která trvá asi hodinu, 40 minut probrečel. A mně praskaly nervy.
Neseřezal, to jsem neudělal, ale stejně mě to mrzí. Musím se naučit, jak se zastavit.
Je tak jednoduché zapomenout, že mu je 5 let.
Pája dostala fentanylové náplasti. Tvrdí, že testy jsou ok. Ale má tvrdé bulky na krčních uzlinách.
A oni doktoři moc fentanyl mladým lidem ochotně nedávají. Jen tak, na bolest zad.
Obávám se, že přestává být schopná se o Danečka postarat.
Asi to bude brzo na mně.
Máma zahájila 27. chemoterapii.
Mám brutální depku.

Dny zas tak rychle plynou.
Odevzdal jsem po třech týdnech kluka a od té doby lemtám.
Dnes jsem přišel domů a rušilo mě nepříjemné blikání modré a červené barvy.
Čumím z okna a kokám, jak policie lustruje mladýho týpka v autě.
Asi pětkrát mu dali dýchnout.
Trvá to fakt dlouho a už mě serou, to blikání nejde potlačit ani žaluziemi.
Jelikož jsem vždycky byl trochu čurák, beru bt bedýnku a dávám ji na parapet.
Fuck da police od NWA, police in helicopters od eekmouse jsou bez účinku, po puštění policie od chaozzu se už jeden oficír kouká zle mým směrem.
Týpkovi protáhnou pusu špejlí, nakonec si berou gumové rukavice, prohledávačka a nakládání do vozu.
***
Dny zas tak rychle plynou.
Dnes jsem na rybníčku potkal Páju. Vychrtlou. Šla ohnutá a držela se za záda.
Hubenější, než když jsme spolu začali před sedmi lety chodit.
Buď smaží perník. Nebo se vrátil sajrajt.
Anebo obojí.
Trochu mě to zas knokautovalo.
Achjo.
Pradoxní je , že bych byl rád, kdyby to bylo jen návrat závislosti :(
***
A v domě / v bytu mi zas zasmrádá něco, smrdí to jako tehdy mrtvý potkan...
Samý lepší věci.

tvl, včera jsem měl pocit, že část romů v lbc přešla na angel dust.
Nejdříve po cestě z Azylu u baru Bocca mladej týpek strká do holky a strašně na ni řve.
"Ty mě nezakleješ! Já jsem ďábel, mě nejde zaklít!"
"Zkoušel mě zaklít tvé sestry a nezvládly to! Já jsem ďábel!"
Stojím tam a přemýšlím, jestli volat fíky. Holka nekřičí o pomoc, křičí na týpka (obsah jsme nepostřehl). Postávám, ale jsou poblíž další lidé, odcházím, nechť se děje vůle boží (či ďáblova).
Má cesta vede domů, jsme poněkud kocovinózně zavadlý z předchozího dne. Samozřejmě, má cesta nemůže být bez dalších nechtěných zážitků.
U Husy stojí statný Rom, kuknu na něj a přemýšlím, proč má průhlednou igelitku plnou plechovek Heineken.
"Ahoj! Vem si pivo. Výborný německý pivo!"
"Nechci."
Přilepil se na mě, neodbytně a trvale.
Rezignovaně jsem pokrčil rameny.
Podal mi plechovku, chtěl jsme si ji vzít, ale držel ji.
ZAčal jsem se usmívat a čekal co bude dál.
Požadavek na nehoráznou částku. Nebo rovnou celou peněženku. Pohádka a o rodině, která celá umírá na rakovinu brzlíku.
"Drž ji se mnou. A podívej se mi do očí."
Držel jsem. A pohlédl do očí.
Jediné, na co jsem se zmohl, byla příprava na to, abych v případě hlavičky sklonil hlavu, aby šlo čelo na čelo.
Ty oči byly zvláštní. Nebyly vyjetý, ale byly zneklidňující. Možná v nich byl kousek ďábla. Ale takového ďábla smíška, raracha.
Hledět takhle zblízka do očí neznámému chlapovi je zneklidňující.
"Máš úsměv. Jseš dobrej."
Pustil plechovku ze sevření a nechal mě jít.
***
Byl jsem trochu otřesený.
Mé kroky mířily domů přes park u Krajského úřadu, věděl jsem, že tam bude, tak jako každý den, početný chumel ukrajinských výrostků.
Pobavili mě.
Hrály si s míčem v kolečku a ten míč jim samozřejmě spadl do Nisy.
Už to maj nacvičený, rychle se rozeběhnou ke zbytku starého mostu (možná je to jen torzo držáku po parovodních trubkách), zavěsej se, zhoupnou a skočí do Nisy.
Takový kopačák něco stojí ,)